Sám Mohorita tvrdí, že do politiky a mezi svazáky byl vtažen jakoby „nějakou vyšší silou“. „Roku 1971 jsem hrál basketbal za Meteor Praha a oni mi najednou volají, že mám jít k tehdejšímu předsedovi ÚV SSM Varholíkovi. A když jsem dorazil, seděli tam ti staří pardálové a Varholík mi říká: Čierné nohavice máš? Říkám: Mám. Bielu košulu máš? Mám. A svezáckú kravatu máš? No, tu nemám. Tak tam jeden vyskočil a už mi ji dával,“ vyprávěl Mohorita s tím, že další den již četl zdravici na 14. sjezdu KSČ.  

„Když jsem přijel do Moskvy, do školy, tak jsem pochopil, proč jsem tuto roli dostal. Že to byl nějaký podvod. Protože v SSSR, když někdo četl zdravici, musel to být nejlepší z nejlepších. A já byl trojkař,“ zmínil dál s tím, že šlo o hru ilegální rozvědky, která měla své zázemí v demokratickém Československu mezi lety 1945 a 1948. 

Následně hovořil také o estébácích, kteří dle jeho slov byli na nesprávné straně. „A čím víc to chápali, tím to bylo horší. Tím víc je to přivádělo k šílenství. Když Brežněv roku 1977 v Helsinkách podepsal chartu lidských práv, tak museli vědět, že je konec. Tak dělali všechno proto, aby ta koncovka byla pro ně co nejlepší,“ zmínil.

Ve svých slovech vzpomněl také na setkání se zpěvákem Jarkem Nohavicou. „Pamatuji si, jak jsme seděli v Plzni na portě s Jarkem Nohavicou, protože mu tam Plzeňáci zakázali hrát. Seděli jsme s ním do rána a byl vážně nešťastný. Ale těm pravověrným krajským funkcionářům jsme nemohli vysvětlit, že ho mají nechat zpívat. Že za pár měsíců už to bude stejně jedno. Tak jsem aspoň řekl Nohavicovi: ‚Jarku, vydrž, je tam Gorbačov, teď už to bude dobré,‘“ vzpomíná.

Nejsilnější signál, že se věci změní, dostal podle svých slov na 40. výročí založení Německé demokratické republiky v říjnu 1989. „A tam na mě ti jejich svazáci čekali, vzali mě na vyhlídkovou loď na Sprévu a tam mi tajemně řekli: ‚Příští týden končí Erich Honecker (prosovětský šéf NDR, pozn. red.), půjde místo něho Egon Krenz (poslední šéf NDR, pozn. red.).‘ Pak jsme seděli v lidovém paláci v Berlíně na večeři. U jednoho stolu seděli Gorbačov, Jakeš, Ceausescu, Živkov. U druhého já, Egon Krenz a další. A vždycky k němu přišel nějaký švihák ze Stasi (tajná policie, pozn. red.), naklonil se k němu, Egon na mě vycenil zuby, omluvil se a odešel. Ten večer byly totiž v Drážďanech velké demonstrace. Chtěl vždycky zakrojit, ale pak odložil ten příbor a šel. A já jsem se tomu smál,“ vyprávěl Mohorita.