Ministr Stropnický přišel s nápadem poslat 100 vojáků na ruské hranice; jedná se o český příspěvek k rozšíření a nasazení sil NATO v členských státech sousedících s Ruskem, přičemž představitelé Aliance ujišťují, že se nejedná o stupňování napětí a přípravu na válku proti Ruské federaci. Kam nás takový krok staví a jaké následky to může přinést?

Vzhledem k osobní zkušenosti mne u ministra Stropnického, jednoho z pilířů pokrytecké firmy ANO, nemůže udivit nic z odborného ani morálního hlediska. Majitel by se ho musel logicky dávno zbavit, kdyby ministr obrany – jako blízký přítel Karla Schwarzenberga – nepředstavoval spojku mezi ANO a TOP 09, kterou chce firma převzít s cílem monopolizace moci a posílení cizích zájmů, především islamizace a prosazení koloniální smlouvy TTIP v naší zemi. 

Samozřejmě se jedná především o politické rozhodnutí. Sto vojáků neznamená v případě války proti Rusku nic. Je to však vojensko-politická podpora snahy USA o vyvolání preventivní války a zároveň podíl odpovědnosti na jejím vyvolání. Stovka našich vojáčků by mohla znamenat ruskou odvetu s desítkami či stovkami tisíc mrtvých, samozřejmě nikoli z početné rodiny pana Stropnického, kterou je třeba zachovat pro obohacení bujnými africkými samci. K těm mrtvým je třeba připočítat logicky odpovídající počet raněných, doživotních invalidů a nemocných z ozáření, zničenou energetiku, infrastrukturu a zamořenou půdu. 

Dovedu si představit, že právě naši vojáci by se mohli záměrně stát cílem útoku nějakých obtížně identifikovatelných zelených mužíků z důvodu vyvolání patřičně nepřátelské nálady našich občanů k Rusku a být spušťadlem k vyvolání války NATO s ruským „agresorem“ na Ukrajině či v Pobaltí. Podobných případů jsme viděli v historii víc, především ze strany USA a Německa. Stačí si připomenout podivuhodný sestřel dopravního letounu nad Ukrajinou nebo irácké jaderné zbraně, které se dodnes nenašly. V případě vypuknutí první světové války se Němci vymlouvali na západní frontě na letecký útok ze strany Francie a ve druhé přímo vyrobili agresi ze strany Polska, které bylo výrazně slabší. 

Ruský prezident Putin nechal uvést do pohotovosti jaderné síly. Je to adekvátní? Současně to vzbuzuje obavy, že by mohlo dojít k selhání nějakého důstojníka...

Selhání důstojníků obsluhujících odpalovací zařízení jaderných raket se opakovaně prokázalo v USA, v Rusku (dříve SSSR) sotva lze vyloučit totéž. Důvody byly chybné informace z radarů pokrývajících prostory možného strategického úderu i selhání lidského faktoru. Jsou historicky doloženy i problémy z hlediska některých členů posádek jaderných ponorek i technické havárie jaderných ponorek, především sovětských. 

V šedesátých letech minulého století se dokonce pokusila zmocnit ponorky Trepang s jadernými střelami skupina zločinců a vydírat americkou vládu. Povolnost si chtěli vynutit odpálením řízených střel s jadernými hlavicemi na New York a základnu New London. Ideální záminka k válce s Ruskem. Naštěstí tehdy nevládli v USA Bush mladší, Obama, za jehož mandátu se vedlo či vede sedm válek, ani Clintonová. To již bychom měli třetí světovou válku za sebou. Z amerických bombardérů patrolujících nad Evropou a kolem hranic bývalého SSSR rovněž několikrát spadly jaderné bomby. 

Závadu ve složitých systémech (především) protiletecké a protiraketové obrany nelze nikdy vyloučit, stejně jako problematický vliv lidského faktoru. Vzhledem k tomu, že americká armáda je rozmístěna kolem hranic Ruska, jsou reakční časy ruské protiraketové a protiletecké obrany velmi krátké, což zvyšuje stres možnost a chyby. Možnost neplánovaného vzniku jaderného konfliktu proto výrazně roste s rozmisťováním amerických sil od Čečenska po Norsko pod záminkou cvičení. Většina amerických vojáků se navíc do mírových základen nevrací. 

Vzhledem k blízkosti stále většího počtu amerických vojáků v těsné blízkosti ruských hranic prezidentu Putinovi nezbylo než reagovat odpovídajícím způsobem, aby snížil pravděpodobnost využití momentu překvapení útočníkem. 

Hovořil jste o nebezpečí v souvislosti s jadernými zbraněmi. Lze si představit „ pouze“ konvenční válku mezi NATO a Ruskem? Můžete se, prosím, zamyslet na možným průběhem takového konfliktu? 

Rusko je z hlediska srovnání svých ozbrojených sil s NATO dvakrát až desetkrát slabší co do počtu vojáků a různých kategorií vojenské techniky a samozřejmě počtu do bojů zapojených zemí. Navíc musí bránit nesmírně rozsáhlý prostor. Útok může přijít ze západu, jihu, východu i severu, případně i naráz ze všech stran. Vůči nejpravděpodobnější agresi ze strany NATO přes Ukrajinu a Pobaltí by proto Rusko mohlo reálně postavit nanejvýš polovinu svých ozbrojených sil. Ve srovnání s obdobím druhé světové války má ve směru na západ podstatně menší manévrovací prostor. Proti útoku z jihu by mohlo Rusko postavit zhruba čtvrtinu sil, protože hlavní síly USA a NATO jsou soustředěny na západě. 

V případě vypuknutí konfliktu s Ruskem nelze vyloučit, že by NATO podpořila rovněž islámská armáda Turecka a Saúdské Arábie a některé teroristické islámské organizace z Afghánistánu, Čečenska i odjinud. Jen islámská armáda je téměř stejně silná jako ruská a vyzbrojená nejmodernějšími americkými zbraněmi. Saúdská Arábie vlastní rovněž chemické zbraně a podle některých zdrojů i menší počet jaderných hlavic. K tomu disponuje nosiči středního dosahu. Reprezentaci USA/NATO a EU to kupodivu nevadí na rozdíl od jiných zemí. Není důvodem jejich shovívavosti právě možnost islámské agrese proti Rusku? 

Rusku proto nezbývá než se – v případě konfliktu s přesilou NATO i jinými nepřátelskými silami – uchýlit k použití jaderných zbraní. Je v podstatě lhostejné, kde a pod jakou záminkou USA válku vyvolají a kdo ji v počáteční fázi povede. Pokud by Rusko nepoužilo jaderné zbraně včas, mohlo by o nezanedbatelnou část z nich přijít z důvodu amerického úderu na ruská pozemní odpalovací zařízení, letecké základny i námořní síly. I v případě, že by první americký úder byl veden masovým úderem řízených střel a bezpilotních letounů s konvenčními hlavicemi, muselo by Rusko odpovědět jadernou silou. 

Vojenský analytik Martin Koller

Přes veškeré výše uvedené úvahy nelze vyloučit ani konvenční počátek války proti Rusku. Jednalo by se o nasazení islámské armády z jihu přes Čečensko a Ázerbájdžán, ve spolupráci s Ukrajinou. Americká armáda by mohla pozorovat výsledek bojů a vstoupit do nich podle situace. Navíc granáty, bomby a rakety mohou být amerického původu, ale mohou je střílet ukrajinské zbraně a svrhávat turecká letadla. Pro Rusko by v takovém případě vznikal problém s včasným nasazením jaderných zbraní a protivník by mohl úspěšně připravit situaci vedoucí k vytvoření momentu překvapení pro úder na ruskou protiraketovou obranu a jaderné síly. Z hlediska Ruska by i v takovém případě bylo strategicky nejrozumnější, jestliže by na protivníka na jihu udeřilo jadernými zbraněmi bez ohledu na cokoli. Ze všech uvedených hledisek je zásadní otázka, zda by Čína jednala v souladu se smlouvou o pomoci v případě napadení Ruska cizí zemí? 

Vracíme se k použití jaderných zbraní. Zkuste nám přiblížit, jaký je účinek jedné jaderné hlavice, abychom si uvědomili možné důsledky, kdyby se podařilo válku vyprovokovat. 

Po pravdě řečeno, v případě zahájení jaderné války s Ruskem by si mohla občanská většina, především v zemích východní Evropy, dát pohov, otevřít láhev kvalitního vína a smířeně čekat na smrt. Po takové válce přeživší budou závidět mrtvým. Dokladem účinku jedné poměrně slabé jaderné hlavice v podobě letecké bomby byla japonské města Hirošima a Nagasaki. V Hirošimě žilo před dopadem poměrně slabé americké bomby s ekvivalentem o málo vyšším než 12 kilotun trinitrotoluenu zhruba 350 000 lidí. Krátce po dopadu jich zahynulo kolem 40 000, v dalších několika dnech dalších 40 000 a celkově 166 000. Další trpěli a trpí různými zdravotními problémy, počínaje poškozením genetického vzorku. Z 90 000 budov bylo zničeno 62 000. Ovšem na druhé straně je zajímavé, že současná Hirošima je kvetoucí město s 1 170 000 obyvatel. Následky jaderného útoky tedy nebyly z dlouhodobého hlediska tak ničivé. I to může být povzbuzením z hlediska použití jaderných zbraní v současnosti. Vyřešil by se dočasně problém s přelidněním. 

Důležité jsou oblasti, které by byly jadernou válkou mezi NATO a Ruskem nejvíce zničeny. Jedná se především o Ukrajinu (pravděpodobný prostor hlavního pozemního protiruského úderu), Litvu, Lotyšsko, Estonsko (rostoucí počty stabilně rozmístěných amerických vojsk ve všech pobaltských zemích), Norsko (americká základna blízko ruských hranic), Polsko (jedna z hlavních pozemních sil při útoku na Rusko a postavení americké protiraketové obrany), Velkou Británii (120 amerických základen a vojenských pracovišť), Německo (americké základny, sklady jaderné munice a poměrně silný Bundeswehr), Nizozemsko (sklady americké jaderné munice), Belgii (velitelství NATO) a Turecko (nepřátelský stát a postavení americké protiraketové obrany). 

Pravděpodobně méně by mohla být postižena naše republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Španělsko, Portugalsko a Řecko. Ohroženy budou především Evropské země počínaje Německem a na východ od něj. Následky úderů proti Polsku, Ukrajině a Německu nicméně pocítí následně z hlediska zdravotnictví, zásobování a industriálních dopadů i bezpečnější země jako naše republika. Zamoření značné části Evropy po havárii jaderné elektrárny v Černobylu by ve srovnání s tím byla legrace. 

Nejméně postižená bude pravděpodobně Austrálie (pokud se do války nezapojí Čína v souladu se smlouvou s Ruskem z hlediska vojenského napadení). Dále lze předpokládat, že válka se vyhne zemím Afriky a Latinské Ameriky. Minimalizace dopadu na Afriku umožní další vlnu islamizace zničené Evropy. 

V USA a Kanadě budou ztráty výrazně menší než v Evropě, protože se pravděpodobně podaří zastavit aspoň část ruských raket. Kromě toho jsou tyto země extrémně rozsáhlé, takže logicky dojde pouze k bodovému ničení vojenských základen a velkých aglomerací. V USA se tak pravděpodobně podaří snížit problém chudé a barevné většiny obyvatel, která může ohrozit privilegia tamní elitokracie. Otázkou je možnost ruských úderů na geologicky slabá místa v prostoru Yelowstone, které by mohly vést k rozsáhlým druhotným přírodním katastrofám v USA. Rovněž v Rusku bude vzhledem k jeho rozloze zničení lokální, především měst v evropské části. 

Americké ozbrojené síly jsou podle názoru některých bezpečnostních odborníků tak roztažené po zeměkouli, že by se v případě konfliktu s Ruskem nezmohly na víc než demonstraci síly... 

To je velmi odvážný názor, s nímž nemohu souhlasit. Jsem přesvědčen, že válka proti Rusku, nejlépe překvapivá a preventivní, je jednoznačně hlavním cílem USA z hlediska posledního tahu ke světovládě a globálnímu monopolu moci. Naprostá většina z několika set amerických vojenských základen je dislokována tak, že jsou zaměřeny proti Rusku a Číně a na ochranu ropných zdrojů na Blízkém a Středním východě. V Africe, Latinské Americe a Austrálii je jich zanedbatelný počet a jsou méně důležité. 

K útoku na Rusko jsou USA schopny nasadit většinu svých sil. Je to celkem 1 360 000 vojáků, tedy téměř dvojnásobek ruské armády. Armády EU mají téměř stejný počet vojáků jako Rusko a islámská armáda Turecka a Saúdské Arábie rovněž. Nelze přehlédnout, že na rozdíl od Ruska je značná část amerických sil námořní, tedy strategicky pohyblivá. 

Dále nelze přehlédnout, že americká reprezentace bude mít snahu vytvořit situaci, kdy by hlavní tíhu bojů nesly jiné armády než jejich. V první i druhé světové válce se USA zapojily do bojů až v situaci, kdy se blížilo vítězství nad Německem, takže měly zanedbatelné ztráty a americké korporace následně vysoké zisky. Vzhledem k hlouposti a slouhovství vedení EU lze předpokládat podobný vývoj i v případě třetí světové války. 

Prezident Putin oznámil, že se společně se syrskou armádou hodlá definitivně vypořádat s teroristy z Islámského státu a organizace An-Nusrá. Protiasadovská opozice naříká, že Asad tak získá celé území Sýrie. 

Ze strany prezidenta Asada a jeho ruských spojenců se jedná o zcela správné rozhodnutí, které by měli logicky podpořit i demokrati z NATO a EU, kteří údajně bojují proti globálnímu, tedy islámskému terorismu. Ti ovšem nevědí, co mají dělat. Syrská armáda s ruskou pomocí úspěšně postupuje, získává území i morální kredit mezi obyvateli. Nelze se proto divit výsledkům voleb. Bez ohledu na ubrečený povyk americké propagandy a jejích evropských sluhů jsou objektivní a odpovídající realitě a právu národů na sebeurčení – stejně jako referendum na Krymu. Takzvaná umírněná opozice nebojuje, pokud náhodou nepodporuje Islámský stát, nebo An-Nusru. Reprezentanti amerických, tureckých a saúdských zájmů se stávají trapnou menšinou vojensky i politicky. Vítězství syrské armády a ukončení války by minimalizovalo možnosti Turecka a Saúdské Arábie z hlediska dalšího masového posílání ilegálů do Evropy a jejich plánu islamizace. Po válce už nebude možné se vymlouvat na válku a zlého Asada. Proto zoufalý nářek a vymýšlení výmluv a problémů. A pravděpodobně i přesměrování ilegálů z Turecka do Libye. Celá ubohá dohoda mezi Tureckem a EU v mnichovanském duchu se pomalu a jistě vzdaluje realitě a stává se jednou z velkých blamáží Bruselu a Berlína. 

Rostoucí příliv migrantů z jihu nám naznačuje, že se konec migrační krize neblíží, jen se mění směry a místa vstupu do Evropy. 

Jedná se o logický výsledek vývoje. Turecko muselo svoje aktivity při posílání muslimů omezit. Proto se proud sponzorovaný ze Saúdské Arábie přesunul do rozvrácené Libye. V tomto proudu migrantů už jsou Syřané zanedbatelnou menšinou a naprostou většinu tvoří agresivní nevzdělaní Afričané přinášející řadu tropických chorob. Evropská agentura FRONTEX, která má chránit hranice EU již dlouhodobě neplní svoje povinnosti a vozí na lodích ilegály od břehů Libye do Itálie. Ta by samozřejmě z hlediska rozsahu katastrofy mohla podle slavného článku 5 požádat o pomoc NATO. Jeho síly by mohly bez větších problémů zabránit nejen vyloďování ilegálů v Evropě, ale dokonce i jejich vyplutí v Libyi. Jenže NATO, organizace prakticky patřící USA, nemá zájem na obraně Evropy, ale útoku na Rusko. Ilegálové dovážení do Itálie směřují na sever ke Švýcarsku a Rakousku. Tam záleží na výsledku voleb, zda jim bude země dále sebevražedně otevřena, či se logicky uzavře. Pokud by se Rakousko vrátilo k neuvěřitelné, nerozumné otevřenosti islámské invazi, bude nutné se urychleně připravit na reálnou obranu našich hranic. 

Podle německého časopisu Der Spiegel si Turci nechávají nejvzdělanější a nejhodnotnější migranty ze Sýrie a do Evropy posílají „odpad“. To od našeho partnera v NATO a státu, jenž usiluje o členství v EU, není moc pěkné. Ale je to překvapením, nebo se to dalo čekat?

Každý hájí svoje zájmy. Takový postup by byl od Turků vcelku logický a uvedený názor nelze zcela jednoznačně vyvrátit. Teroristy, agresivní bojovníky za neméně agresivní ideologii, zločinecké tlupy, narkomafiány, povaleče a ekonomické parazity si na své území nikdo normální nezve, případně se jich snaží urychleně zbavit. Proč by Turecko mělo jednat proti svým zájmům? Zvláště když najde takové partnery, jako je soudružka Merkelová a osobnosti ve vedení EU. 

Nicméně je třeba vycházet z historií prokázaného faktu, že turecká vláda a státní správa jsou dlouhodobě rasistické, což dokazuje genocida Arménů koncem devatenáctého a v první čtvrtině dvacátého století (až 1,5 milionu lidí) a genocida Kurdů, která pokračuje do současnosti (ztráty nejsou jasně vyčíslené). Jak Arméni, tak Kurdové měli podle mezinárodních dohod z dvacátých let minulého století, garantovaných především USA a Francií, zaručenu po první světové válce možnost vytvoření vlastních států na území Turecka. Výsledkem byla další genocida a zbylí Arméni se zachránili na území Sovětského svazu, Kurdy vraždí Turci dodnes. A nikomu to nevadilo a dodnes to nevadí nikomu z EU a NATO, které se označují za demokratické organizace bojující za svobodu, demokracii a lidská práva. Nespokojení Kurdové se prostě označí za komunisty a teroristy – a pro humanisty z EU je tím vše v pořádku. 

Turecko proto pravděpodobně přijímá především syrskou národnostní menšinu, kterou označuje jako Turkomany. Jedná se o turkickou etnickou skupinu, zatímco Syřané jsou většinou Arabové, kteří byli v Osmanské říši považováni za lidi druhé kategorie. Proto Arabové už za první světové války povstali s anglickou a francouzskou pomocí proti Turkům. Turkomani dlouhodobě tvořili destabilizační faktor v Sýrii a Iráku a podíleli se na prosazování tureckých zájmů v těchto zemích. V současnosti se právě z nich formuje část takzvané umírněné opozice v Sýrii a oddíly, které napomáhají okupaci části severního Iráku tureckou armádou. Samozřejmě ani takové porušování mezinárodního práva reprezentantům USA a EU nevadí. 

Podle různých informačních zdrojů tvoří Syřané 20 % až 40 % ilegálů přicházejících do Evropy, tedy menšinu. Zbytek jsou občané zemí od Afghánistánu až po střední Afriku. Převážná většina z nich není a nebude ekonomickým přínosem, zato bezpečnostním rizikem oslabujícím EU. To Turecku vyhovuje, stejně jako Saúdské Arábii, která ho sponzoruje v jeho tažení do Evropy a buduje spolu s ním islámskou armádu, o níž ČT a další média zarytě mlčí. 

Probíhají prezidentské volby v sousedním Rakousku a v druhém kole se utkají dva kandidáti, z nichž ani jeden nepatří ke tranám dlouholeté vládní koalice. Co by přineslo vítězství Hofera (rozhovor se konal v době, kdy měl kandidát Svobodných mírný náskok- pozn. PL)? 

Případný úspěch reprezentanta rakouských vlasteneckých sil Hofera můžeme z českého hlediska hodnotit jako výrazně pozitivní. Vytvořil by reálnou sílu proti islamizaci, což by dále znemožnilo případné tažení ilegálů přes naše území do Německa. V případě vítězství jeho protivníka bychom měli pomalu obsazovat jižní hranici. Hofer by byl důležitým faktorem i při jednání dalších zemí s totalitním vedením EU. Situace je natolik napjatá, že nelze vyloučit ani volební podvody a machinace zaměřené na porážku vlasteneckého kandidáta. 

Je to potvrzené: Korespondenční hlasy udělaly rakouského prezidenta ze zeleného profesora