„Víc než 50 procent bílých obyvatel bylo vlastníky toho, na čem pracovali. Fungovala téměř dokonalá konkurence. Nebyli žádní Babišové, žádné obchodní řetězce, nikdo na nikom nebyl závislý,“ řekl mimo jiné Petr Hampl. Přednášku v Českých Budějovicích zorganizoval docent Martin Konvička, čelný představitel iniciativy Islám v ČR nechceme.

„Ve všech společnostech, které známe z dějin vyspělých civilizací, byli lidé rozděleni do tříd, stavů nebo kast,“ uvedl sociolog Petr Hampl svou včerejší přednášku, na kterou dorazila zhruba stovka posluchačů. Těm Hampl sdělil, že sice víceméně všichni máme tendenci si namlouvat, že žijeme ve společnosti, která je beztřídní a kde všichni mají stejnou šanci, ale ve skutečnosti tomu tak není.

„Na každém kroku jsme přesvědčeni o opaku,“ vysvětloval Hampl.

To, do jaké třídy budeme patřit, je podle sociologa z velké části předurčeno už tím, do jaké rodiny se narodíme.

„Dříve to byla urozenost. Otázku hrají také peníze. Dnes děti z vyšších vrstev chodí třeba do lepších školek, rodiče jim více čtou, místo aby jen koukaly na televizi…. A v takových 14 letech je už mezi dítětem z vyšších a nižších společenských vrstev velký rozdíl,“ vysvětluje svou teorii Hampl.

Dodává, že podle odborníků hrají velkou roli geny a inteligence, která se dle něj z velké části dědí.

„Samozřejmě se ale stává i to, že se ti, kteří se narodí lidem z takzvané nižší vrstvy, během života díky své píli, studiu a podobně vypracují do vyšších tříd. Rozhodně to pro ně ale bývá složitější,“ vysvětluje Hampl.

Zlatá devadesátá

Dostat se v dnešní době z takzvané nižší do vyšší vrstvy je podle Hampla poměrně složité. Naopak po sametové revoluci, byl tento, jak říká tunel nahoru, mnohem přístupnější.

„Stačilo, když měl někdo odvahu, začal podnikat. Když to řeknu obrazně, každý lakýrník si mohl založit firmičku. Zbohatl a dostal se nahoru. Někdo se tam udržel a někdo ne,“ vysvětluje Hampl.

Přemýšlí prý nad tím, že v některých médiích, když se píše právě o této době, píše se o rozkrádání, podvodech.

„Já jsem v té době žil a rozhodně na mne tak nepůsobila,“ říká rázně.

I on sám, který se narodil do rodiny uznávaného porodníka, si prý vyzkoušel, jaké je to být dole i nahoře.

„Mám za sebou období, kdy jsem byl docela vysokým manažerem, měl jsem ale i období, kdy jsem byl bez práce a kdy jsem viděl, jak ta chudoba naleptává život a naleptává vztahy. Je to prostě jiné, když si nemůžete dovolit všechno pro všechny a začnete sledovat, jestli se pro dítě nekoupil moc drahý svetr a budou peníze i na svetr pro druhé dítě. Když někdo mluví o tom, že je vlastně jedno, jestli o něco klesne životní úroveň, tak mám pocit, že vůbec neví, o čem mluví,“ říká Hampl, který prý nikdy nebyl úplně dole, ale dobu, kdy byl nezaměstnaný, by už nikdy nechtěl zažít.

Dnes má svou firmu a kromě toho spolupracuje například i s Karlovou univerzitou v Praze.

Netradiční třídní dělení fungovalo podle Hampla v Čechách v 80. letech, tedy v době, kdy tady vládli komunisté.

„V té době se vlastně lidé dělili na straníky a nestraníky, ale také podle toho, jaké kdo měl známosti,“ říká Petr Hampl.

Vysvětluje, že do vyšší vrstvy klidně tehdy spadal vyučený řezník nebo zelinář, protože právě jejich služby potřebovali i páni z nejvyšších politických míst, aby jim sehnali podpultové zboží.

Vyberou si ženy krásného dělníka nebo bohatého právníka?

„Kdo z vás tady přítomných žen nebo vašich kamarádek se zamiloval do ukrajinského dělníka? Zřejmě nikdo, viďte?“ dotazoval se Hampl ztichlého sálu. Odpověď skutečně nedostal ani jedinou.