Vše podle Uhla urychlily jazykové zákony proti ruštině a hrubé urážky většiny obyvatel poloostrova nacistickými projevy nové kyjevské vlády. „Na Krymu měli dojem, že Ukrajině vládne Pravý sektor a Julie Tymošenková. Ta volala po svém zázračném uzdravení ještě na Majdanu z invalidního vozíku, aby se proti Rusům použily jaderné zbraně,“ připomněl veterán české levice.

Následuje Uhlův výklad etnické promíšenosti Rusů, Ukrajinců a dalších národností v oblasti od Krymu až po Bělorusko. „Velkorusové, Malorusové a Bělorusové vždy tvořili jeden původně pravoslavný, později sovětský lid, z něhož se vydělovali jen Krymští Tataři, Němci, Židé a další etnické či náboženské skupiny.“ Právě proto prý na Krymu, převedeném pod Ukrajinskou socialistickou republiku až v roce 1954, vnímali tyo projevy nacionalismu tak citlivě.

Následně píše o osudech Krymských Tatarů, asi nejostřejší protiruské skupiny. Připomíná, že je po osvobození Krymu od nacistů vyhnal Stalin do středoasijských republik pro údajnou kolaboraci s Němci a vrátit se mohli až za Gorbačova. I po rozpadu SSSR ale byla jejich situace, především sociální, značně problematická. Jak poznamenává Uhl, od loňska jsou poprvé v historii řádně uznanou menšinou se všemi právy.

"Jejich jazyk je na Krymu od loňského března postaven na roveň ruštině a (neužívané) ukrajinštině," připomíná Uhl. Připouští však, že pro řadové Krymské Tatary je často důležitější uhájit své "samozachvaty", tedy neúřední zábory majetku mající za účel spontánně nahradit úředně nevyřešené restituce, než získat právo na nějakou politickou činnost. Vděku Tatarů prý brání zejména historické křivdy.

Celý komentář Petra Uhla

Uhl sám přiznává, že obsazení Krymu v té podobě, jak bylo provedeno, neschvaloval. A to přesto, že prý léta sympatizoval se snahami Krymu dosáhnout větší nezávislosti na Kyjevu.

„Iritují mě nejen snahy podporovat kyjevskou Ukrajinu vojensky, například dodávkami zbraní a válečného materiálu, ale i český slovník obhájců Majdanu a Kyjeva. Hovořit o obsazení (occupation) Krymu ruským vojskem je za této situace nekorektní,“ píše publicista.

V souvislosti s tím se zamyslel i nad děním v Kosovu, které bývá s Krymem často srovnáváno. Uhl, který tehdy působil jako vládní zmocněnec pro lidská práva, připomněl některé opomíjené detaily, včetně toho, že Kosovo sice nebylo připojeno k Albánii, ale jeho obyvatelé si suverénně říkají Albánci a všude vlají albánské vlajky.

„Za anexi Krymu nelze nikoho postavit před soud, protože se tam nestaly žádné zločiny. Za zločiny v Kosovu by se pachatelé neměli zodpovídat před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž se ustavil v rozporu s mezinárodními zvyklostmi jako politický nástroj boje proti 'Milošovičově Jugoslávii', nýbrž před Mezinárodním trestním soudem, také v Haagu. To ovšem USA, které tento soud neuznaly, nikdy nepřipustí,“ píše.

Po zvážení všech okolností si Uhl myslí, že Putin má víc pravdy než majdanisté a Pravý sektor, tak jako měl Bělehrad více pravdy než Bílý dům.

Mrazí jej prý, kdykoliv slyší ukrajinského prezidenta mluvit o vlastních občanech jako o teroristech a vidí, jak je nechává bombardovat. Něco takového se prý v minulosti povedlo jen gruzínskému prezidentovi Saakašvilimu, nyní Porošenkovu poradci.

Uhl nepochybuje, že Rusko povstalcům materiálně pomáhá. Prezident Putin to ale musí dělat delikátně, protože je pod dvěma tlaky. Silnější je ten od vlastních obyvatel, nutící jej pomáhat „našim“ co nejvýrazněji.

Proto Uhl podporuje protiválečné iniciativy, byť to nenamená souhlas se vším, co prezident Putin provádí.