V první části našeho rozhovoru se předsedkyně úřadu JUDr. Ivana Janů vrátila především k okolnostem, které rozhodly o jejím vstupu do veřejného života a po roce 1989 také do vrcholové politiky. Vysvětlila také svůj postoj ústavní soudkyně k amnestii bývalého prezidenta Václava Klause a také to, jaký vztah a postoj zaujímá soudce ke stovkám případů, které musí rozsoudit.

Za téměř 18 let, po které jste působila ve dvou obdobích na Ústavním soudě, jste mj. proslula nebývalým počtem stanovisek odlišných od většinového názoru ostatních soudců. To asi nebyla jen shoda okolností…

Nemám ráda otázky, které vyjadřují jakési podezření nebo pochybnosti, aniž je specifikují. Byla to shoda okolností, projednávané případy si odlišný názor vyžadovaly. Každý má možnost si přečíst a nastudovat většinový názor i odlišný názor vyjádřený v kterémkoliv mém odlišném stanovisku a posoudit, zda existoval v dané situaci důvod pro jeho napsání. Všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na www.nalus.usoud.cz. Stejné disenty bych napsala znovu i dnes. Odlišná stanoviska jsou důležitá pro budoucí rozhodování, pro případ, kdy se posouvá či mění judikatura soudu. Pro srovnání uvádím, že během svého působení na Ústavním soudu jsem jako soudce zpravodaj se svým týmem vyřídila celkem 2413 věcí. Nemám zjištěno, kolik odlišných stanovisek bylo k těmto nálezovým rozhodnutím od mých kolegů uplatněno. Já sama jsem uplatnila celkem 67 odlišných stanovisek. Retro pohledem si troufám říci, že minimálně dva soudci disentovali častěji než já. Pokud soudce nesouhlasí s většinovým názorem, hlasuje proti a může buď napsat, nebo nenapsat důvody, proč nehlasoval s většinou. Psaní disentu je práce navíc.

Na začátku století jste byla zvolena Valným shromážděním OSN soudkyní ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Události kolem bývalé Jugoslávie jsou pro většinu lidí dnes už polozapomenutou kapitolou evropských zemí. Na co vy zapomenout nikdy nemůžete?

Nikdy nezapomenu na čtyři roky utrpení, kterým museli projít statisíce slušných lidí z důvodů nesouhlasu některých politiků s rozpadem bývalé Jugoslávie na jednotlivé státy. Kontrast vyvstává i v porovnání s naším rozchodem se Slováky a vznikem dvou samostatných států ČR a SR, s nadstandardními přátelskými vztahy, které trvají dodnes. Rozdíl v řešení se nezrodil z toho, že jsme jiní (méně temperamentní), jak se tvrdí, ale v politickém uchopení problému a procesu dělení státu.