V nedávné době došlo k několika událostem. Jednou z těch prvních podezřelých byla Obamova chvála role Ruska ve sjednání dohody o íránském jaderném programu. Následně náměstkyně ministra vnitra Victoria Nulandová vycestovala do Kyjeva, aby přesvědčila ukrajinské zákonodárce, aby v ústavě uznali zvláštní status Doněcka a Luhanska, tedy oblastí, které drží v rukou separatisté.

O pár měsíců předtím, 12. května, přijel ministr zahraničí USA John Kerry do Soči, kde měl s Putinem řešit Írán, Sýrii a Ukrajinu, čímž otevřel na téma ukrajinského konfliktu diplomatický kanál mezi Nulandovou a ruským náměstkem ministra zahraničí Grigorijem Karasinem. Do toho měl Obama „dva dlouhé telefonické hovory 25. června a 15. července“ s prezidentem Putinem. Výsledkem je, že Rusko je nyní ochotné pomoci bezpečnému Assadovu odchodu ze Sýrie.

„Vznikla dohoda o Ukrajině bez Ukrajiny,“ řekl Andrej Illarionov, dřívější Putinův poradce, který je dnes jeho otevřeným kritikem. Politický analytik Vladimir Sokor napsal, že „Bílý dům přehodnotil priority ke spolupráci s Ruskem na Středním východě, aby více vyhovovaly ruské pozici v ohledu minské dohody na Ukrajině“.

Rusko za ochotu pomoci získalo dvě věci. První, po které již dlouho bažilo, je vytvoření onoho diplomatického kanálu mezi Nulandovou a Karasinem. „Bilaterální formát, který umožňuje rozhodovat o ukrajinské krizi s USA bez účasti Ukrajinců,“ píše The Atlantic a dodává: „Přesně ten způsob mocenské politiky, kdy velké země rozhodují o osudech těch malých a který Kreml miluje.“

• Celý text zde

Druhý ruský zisk vyšel najevo právě 16. července při prvním čtení ukrajinského ústavního dodatku, který po „intenzivním lobbování“ Nulandové zní: „Podrobnosti místní vlády v určitých oblastech Doněcka a Luhanska budou stanoveny na základě zvláštního zákona.“ Tím Rusko získá, po čem touží. „Ukrajinu, dysfunkční federalizovaný stát, kde jeho prodloužená ruka v podobě separatistů na Donbase bude schopná ochromit rozhodovací procesy v Kyjevě,“ USA a EU mimo jiné tlačí na Ukrajinu, aby dodržovala minskou dohodu, aniž by to obdobným způsobem vyžadovaly po Rusku. Zákon však musí ještě získat většinu v parlamentu, tudíž není nic dané. Ukrajinská veřenost stojí proti němu.

Což podle všeho znamená, že jsme vlastně tam, kde jsme byli. Rusko tlačí na Ukrajinu, aby jako první dodržela politické části minské dohody a Ukrajina na Rusko, aby se stáhlo. Nic se tedy pro tuto chvíli nemění.

Ruští političtí komentátoři tvrdí, že by bylo jednodušší separatisty obsazené území na Ukrajině prostě anektovat. Jiní zase z něj chtějí udělat „druhé Bělorusko... autokratický stát, zcela závislý na Moskvě. Pravdou ale je, že to je to poslední, co by Rusko chtělo dělat, a sice přibrat k sobě území, které by muselo rekonstruovat. Mnohem jednodušší je ponechat je Ukrajině jako „trojského koně“.