V souvislosti s cestou prezidenta Miloše Zemana do Moskvy na oslavy 70. výročí konce druhé světové války se vyrojily dohady o tom, nakolik je potřeba či žádoucí, aby Češi při příležitosti tohoto výročí osvobození projevovali Rusku ještě i dnes vděčnost. Totiž třeba podle komentátora Českého rozhlasu Adama Drdy může být termín „osvobození“ dnešní generací chápán dosti omezeně. Má se totiž všeobecně zato, že kdo je osvobozen, pak získává úplnou svobodu, takže osvoboditel je ten, kdo ji druhému přináší, a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat. To ale podle Drdy v případě tehdejšího Československa neplatilo.

„Největší část čs. území osvobodila Rudá armáda, o tom rovněž není sporu: vyhnala německé jednotky, utrpěla největší ztráty, lidé vítali ‚rudoarmějce‘ spontánně a nadšeně. Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z Východu by byla hloupost, koneckonců to snad nikdo soudný ani nedělá. Současně je ale pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování). Dělo se to v nemalém rozsahu, nesrovnatelném s ojedinělými incidenty v americkém ‚sektoru‘,“ nastínil k tomu nedávno ve svém komentáři Drda s tím, že v našem případě, tedy v případě Československa, platí, že Rudá armáda přinesla do naší země osvobození, ale svobodu nikoli. Navíc přitom „divoký odsun“, tedy vyhánění Němců, mohlo Československo uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec všeobecně kvůli sovětské podpoře.

Lze ale s myšlenkami Adama Drdy vůbec souhlasit? A jak by měly vlastně oslavy konce války vypadat? Třeba i s ohledem na pětadvacet let, které uplynuly od roku 1989. A může se dnes statečnost padlých vojáků z Východu v nějakém smyslu vůbec zpochybňovat? A jaký je v souvislosti s tím vším nynější vztah Čechů k Rusku jako k osvoboditelské zemi, když jsme tady po několik let pociťovali přítomnost Rusů, což bylo pro mnoho Čechoslováků citlivé zvláště po roce 1968. Je z toho důvodu nutné, anebo spíše ještě žádoucí, aby si Češi vůbec připomínali výročí konce druhé světové války? A jak lze posuzovat chování rudých „osvoboditelů“ na našem území? Na to vše se ParlamentníListy.cz otázaly písničkáře a skladatele Jaroslava Hutky a hudebníka a moderátora Michala Prokopa.

Jen pro připomenutí – Hutka kvůli soustavné policejní šikaně (akce Asanace) opustil v říjnu 1978 Československo a žil v emigraci v Nizozemsku až do pádu komunismu v roce 1989. Mimo jiné se podílel na tvorbě cyklů České televize Příběhy železné opony a V zajetí železné opony a kvůli pořadu bádal v archivech shromažďujících zločiny totality. Hudebník a někdejší politik Michal Prokop v roce 1977 podepsal komunistický pamflet Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, tedy takzvanou Antichartu v Divadle hudby a v roce 1989 podepsal petici Za osvobození Václava Havla a poté i Několik vět.

Nepadli jen Rusové, padli i Američané a Angličané

„Já bych Rusko jako takové ani v ohledu na sporné dějiny nijak nezatracoval. Nevím sice, nakolik se cítí být dědicem Sovětského svazu, ale je to politická velmoc, která ve druhé světové válce vyhrála. Pro mne jsou samozřejmě nedotknutelní všichni ti mrtví, kteří padli při osvobozování Československa. Ale oni nepadli jen Rusové, padli i Američané a Angličané. Rusové sice s lehkým zpožděním, ale osvobodili největší část naší vlasti, a proto vzdávat úctu a důstojnou vzpomínku mrtvým stále platí,“ sdělil na začátku svého povídání ParlamentnímListům.cz Hutka.

„Na druhou stranu je ale otázkou, jaké byly vlastně záměry Stalina nebo Sovětského svazu, protože Stalin napřed dohodl smlouvu s Hitlerem, a teprve když mu teklo do bot, pochopil, že byl podveden, a začal se chovat jinak a propadl panice – začal brát v úvahu také nějaké západní spojence, protože sám o sobě by Sovětský svaz nic nedokázal. Osvobození prostě byla společná zásluha Spojenců. To je podle mne vhodné si hlavně uvědomit a pamatovat na to ve spojitosti s tím, jaké byly další politické záměry Ruska. Oni nás totiž sice osvobodili, ale zároveň nás okupovali. Takže to vskutku nebylo jenom osvobození, ale zároveň to bylo šíření politické anebo imperiální moci. A to se táhlo až do roku 1989,“ uvedl dále Hutka.

Podle něj je pochopitelné, že se po té strašlivé válce děly i „strašlivé věci“, což byl právě případ odsunu Němců.

S odsunem Němců se neumíme srovnat

„Nepochopitelné ale tady v tom je, že jsme se s tím dodneška neuměli srovnat a neuměli jsme na to nahlédnout fakticky, tedy v takové rovině, abychom si dokázali odpovědět, co se vlastně stalo. Protože ten počátek, to, čemu se říká divoký odsun – taková nějaká kolektivní msta – tak ta měla být zaznamenaná či zpracovaná ve smyslu, že jsme se sami přichytili u nějakého neférového jednání, které nešlo v tu chvíli možná nijak napravit. Kdybychom na to z tohoto úhlu pohlédli, tak jsme dnes tuto věc mohli pojmenovat fakticky jako záznam naší historie,“ zmínil dále Hutka a předal slovo Michalu Prokopovi.

„Já si myslím, že se výročí osvobození slavit má, protože se nemá zapomínat na to, co se ve světě a v Evropě před sedmdesáti lety stalo. Kdo zapomíná na historii, je prostě bloud, to nejde. Čili bezpochyby se toto výročí slavit má, bezpochyby to bylo svým způsobem vítězství, které nebylo jenom vítězstvím Sovětského svazu, ale bylo to hlavně vítězství nad nacismem, a to určitě za vzpomínku stojí. Vždyť to stálo spoustu lidí životy, na které se zapomínat nedá!“ zamyslel se nad otázkami Prokop.

Prokop: Ano, svoboda v pětačtyřicátém s sebou přinesla další druh nesvobody

Podle něj je ale neoddiskutovatelná pravda, že svoboda v pětačtyřicátém s sebou přinesla pro naši zem další druh nesvobody. „Bohužel se to stalo prostě tím, že jsme se stali součástí sovětského bloku. Jenže v roce 1945 nikdo netušil, že to takto dopadne, respektive to netušila celá řada lidí, i když někteří to tušili, a dokonce to připravovali,“ zmínil k tomu s tím, že právě kvůli této „přípravě“ přišel do Československa jiný druh okupace nežli nacistický, a to hned ve dvou vlnách.

„Okupace tu samozřejmě byla zcela jednoznačně, ovšem je otázkou, zda lze tu první část po pětačtyřicátém vůbec nazvat okupací, když šlo o upevnění vlivu, který tady byl. Víte, všechny ty kroky tehdejšího Smerš a NKVD, které si začaly vyřizovat tady účty, to bezpochyby vedlo k padesátým létům. V osmašedesátém to už ale byla jasná okupace. Ta byla masivní a se vším všudy vojenská. I když se to úplně s nacistickou okupací srovnávat nedá,“ podotkl Prokop pro ParlamentníListy.cz.

Právě z těchto důvodů je vztah k Rusku u Čechů tak složitý.

„Když sem Rusové v roce 1968 přišli,  bylo mi 22 let. Dnes mne překvapuje, že jsou lidé, kteří si mnohá historická fakta nejsou schopní uvědomovat a nechtějí se ani k mnohému v myšlenkách vracet. Anebo o tom vůbec nic nevědí, což se týká zvláště mladší generace. Nevědomí u nich mne překvapuje velmi nemile. Myslím si, že zapomínáme velmi rychle na věci, na které by se zapomínat ve vztahu k Rusku nemělo. A nemělo by se ani zapomínat na ty věci, že Němce opravdu Rudá armáda porazila a že většinu našeho území osvobodila, ale nemělo by se zapomínat stejně tak na to, že to vedlo k nějaké další porobě, která trvala více než čtyřicet let,“ zopakoval Prokop.

Horší bylo působení NKVD a oddílů Smerš

Souhlasí proto s tvrzením komentátora Adama Drdy, jenž napsal, že část sovětské armády si na našem území počínala jako v kolonii, kde nebyla nouze o rabování, krádeže a znásilňování.

„Já v tomto sdílím dost podobný pohled jako on. Myslím, že je to docela hezky zaznamenáno i ve filmu Želary, kde jsou ony věci docela realisticky představené. Určitě to bylo tak, jak napsal pan Drda, ovšem v případě vítězné armády podobné nebezpečí vždycky číhá a bezpochyby se v tomto směru Rudá armáda chovala dost hrozně. Ale horší než tohle je to – a to už jsem zmiňoval – že na našem území okamžitě začala působit NKVD a její vojenské oddíly Smerš, které si tu začaly vyřizovat politické účty; tohle byl dost jasný politický úkol, zadání, tak proto to považuji za mnohem horší nežli rabování, které je sice hrozné, ale řekl bych, že nebylo ani cílem a ani účelem, prostě stalo se to mimoděk. K těmto věcem ale u rudoarmějců docházelo také kvůli jejich kultuře, kvůli jejich zvyklostem,“ zamyslel se dále Prokop. Prý se to samé může týkat i odsunu Němců.

„K němu se ovšem vyjadřovat neumím. To bych si netroufl, nemám k tomu žádné podklady a nikdy jsem o tom v tomto kontextu neslyšel. Je to ale docela dobře možné, vyloučit se to nedá,“ pronesl Prokop ke konstatování Drdy o divokém vyhánění Němců, které prý mohlo Československo uskutečňovat jen kvůli sovětské podpoře.

„Stejně tak nevím, jestli se během uplynulých let změnil názor Čechů na Rusko nebo nezměnil. Prostě teď máme od nich pětadvacet let pokoj, ale já jsem bohužel toho názoru, že ruská frustrace ze ztráty velmocenského postavení, které Sovětský svaz bezpochyby právě díky vítězství ve druhé světové válce měl, není úplně věc, která by souvisela s bolševismem, jako spíše s jejich mesiášským a spasitelským pohledem na svět. Troufl bych si tvrdit, že to prostě v Rusech nějakým způsobem stále je. No a na tuto strunu právě nyní hraje Vladimir Putin,“ pronesl dále Michal Prokop.

Snaží se znovu dostat do pozice supervelmoci...

„Já si vážím ruské kultury a literatury, to je veliká věc, kterou obdivuji, ale ty jejich mentální pocity... Přestože tam existuje vrstva lidí – sice poměrně úzká –, kteří jsou svobodomyslní, mám z jejich charakteru strach, neboť se to samozřejmě projevuje v posledním roce zejména konfliktem na Ukrajině a vším tím, jak se dnes Rusko chová v ohledu k celému světu. Jak se snaží se znovu dostat do pozice supervelmoci, což se mi vůbec nelíbí,“ zakončil Prokop své úvahy.

„Jak píše Adam Drda o libovůli dobyvatelů, tak přesně o tom se po válce až do roku 1989 mluvit nesmělo, ba dokonce se na to při tom všem ‚oslavování‘ i jaksi zapomnělo. Teď o tom hovořit sice můžeme, ale objevování minulosti jde u nás strašně pomalu. Jelikož nejsme tvůrci svých dějin, máme k našim dějinám takový opatrný vztah, protože jim moc nerozumíme a protože jsme se na nich moc nepodíleli. Vždycky nám dějiny někdo ‚přidělil‘. Okolo toho všeho ale hraje velkou roli čas, kdy se o nějaké libovůli dobyvatelů nejenom nesmělo mluvit, ale důkazy byly i zapomínané. A dnes? Já nevím... Nová generace už to vidí jinak a stará generace zůstává tak nějak vystrašená. Přitom dnes se Rusko chová podobně, prostě by chtělo svůj imperiální vliv a území rozšiřovat. Právě proto mám vůči dnešní vládní garnituře v Rusku velikou nedůvěru. Nemám u nich prostě pocit, že to jsou zrovna důstojní zástupci těch mrtvých vojáků (z války), kterých si hluboce vážím,“ podotkl ještě ke svým úvahám pro ParlamentníListy.cz hudebník Jaroslav Hutka.

Ani on není prý nijak rád, že se vztah lidí k připomínání výročí typu konce druhé světové války změnil.

Ten Klaus mu dal nepochopitelně vyznamenání

„Já si myslím, že naše starší generace se na to dívá s rozpaky už třeba jenom proto, že to vždycky byl devátý květen a nyní je to osmý květen, přestože skutečný konec války je vskutku nasměrován na datum 9. května. Dnes se to ovšem nebere podle kapitulace Německa, ale podle toho, kdy konečně osvobodili území, které bylo dohodnuté, že se má osvobodit. Jenže to osvobození ve svém výsledku je takové spíše ponižující, protože na to navazovala padesátá léta a na to pak okupace po roce 1968. Jenže tím, jak je naše paměť ohraničená, tak jsme ta výše zmiňovaná fakta naší mladé generaci prostě ani neuměli předat. Proto jsou pro ni roky 1945 a 1968 strašně vzdálené záležitosti. Je to prostě pro ně spíše taková Bílá hora. Navíc to všechno zamotal i někdejší prezident Václav Klaus, který třeba dal v roce 2008 dosti nešťastně nejvyšší vojenský řád nějakému Zenáhlíkovi za účast v americké armádě (Jiří Zenáhlík se účastnil kromě jiného invaze do Normandie, ovšem někteří historici nevěří, že roku 1944 narukoval do americké armády a podílel se na osvobození Československa – pozn. red.). Asi tím chtěl založit nějakou tradici. Ale problém byl, že prokazatelně Zenáhlík v té armádě nebojoval. Minulost prostě někdy bývá sporná – starším se na to ovšem nechce vzpomínat, neboť se trochu stydí, no a mladé to tím pádem moc nezajímá,“ doplnil své úvahy Jaroslav Hutka.