Mediální ohlédnutí za uplynulým týdnem nemůže Petr Žantovský začít ničím jiným než tím, co se odehrávalo kolem nedožitých osmdesátých narozenin posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla. „Člověk z toho musel mít pocit, že se neděje nic jiného, než že by pan prezident Havel oslavil osmdesáté narozeniny. Z lidského hlediska je samozřejmě smutné, že se jich nedožil. Na druhou stranu ta neuvěřitelná vlajkosláva a ty trachtace, které ideologicky pořádala média, jsou dost neuvěřitelné a velice silně připomínají takové to tatíčkování za první republiky,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský s odkazem na prvního československého prezidenta.

Při vyhledávání v Národní knihovně podle věcných hesel u jména Tomáš Garrigue Masaryk zjistíme, že sám napsal několik desítek publikací. „Ale o něm byly napsány stovky, ne-li tisíce publikací, které měly v průběhu první republiky a ještě krátce po druhé světové válce velmi rozmanitou úroveň. Na jedné straně vyšla poměrně velmi dobrá kniha Emila Ludwiga Duch a čin, na druhé vycházely neskutečné blbosti a bláboly, knihy Tatíček ve fotografii, kde se umocňuje vlajkosláva a celé to zbožštění pana prezidenta Masaryka, to jsou všechno takové moderní mytologie. My to tu máme, bohužel, tradičně napříč režimy, protože úplně podobné mytologie a tance se potom dělaly kolem Gottwalda a dalších rozmanitých papalášů,“ připomíná mediální odborník.

Od vládnutí máme elity, ty vždy všemu rozuměly lépe

Jestli by se to Václavu Havlovi líbilo, kdyby se na slávu kolem svého výročí díval, vědět nikdo nemůže. „Ale je pravda, že to je trapas. To, jakým způsobem skloňuje každý jméno Havel, jak si ho každý přizpůsobuje svým účelům, jak si jím každý ospravedlňuje svoje vlastní ideologie nebo svoje vlastní politické zájmy, jak si přisvojuje Havla, jeho dílo nebo to, co vydává za jeho odkaz a za jeho myšlenky, tak to je skutečně politický kýč. Protože Havel nebyl nikdy politik, vždy byl jenom divadelník na politické pozici a ve své době to sehrávalo určitou roli. Jistě byl charismatický, určitě měl velký počet spontánních a spíš emocionálně motivovaných než rozumem odůvodněných příznivců, protože racionálně vzato jeho myšlenkový souhrn byl poměrně dost prázdný,“ tvrdí Petr Žantovský.

V jeho jádru nic zásadního politického nebylo. „Byly tam jenom moralizující fráze a takové ty etické etalony, ale nic opravdu politického, co by se dalo nazvat politikou prezidenta Havla. Jo, něco jiného je nepolitická politika. To sice nevymyslel, to je mnohem starší pojem, on si ho pouze přisvojil a udělal si z něj vlajku a neustále to omílal. Ale když se dnes člověk podívá na politickou realitu, tak má dojem, že na Havlova slova, bohužel, zdůrazňuji slovo bohužel, pomalu dochází. Protože o čem byla nepolitická politika podle Havla? Inu o tom, že vládnout mají elity, protože demokratičtí voliči, řekněme ten plebs, který chodí k volbám, tak ten tomu přece nerozumí, není možné mu svěřit rozhodování, není možné mu svěřit ‚vládu věcí tvých, lide‘, jak Komenského slova zpopularizovala Modlitba pro Martu, prostě proto, že od toho máme elity, aby rozuměly všemu lépe,“ ironicky poznamenává mediální analytik.

Koncentrace moci v rukou nikým nevolených spolků

Elity v duchu Havlovy nepolitické politiky byly NGO, nevládní organizace tzv. občanské společnosti. „To je další floskule, kterou omílal od rána do večera v každém svém vystoupení. Občanskou společností zaštiťoval v podstatě velmi politické činy své tzv. nepolitické politiky, což vlastně znamená koncentraci moci v rukou nikým nevolené elity různých takzvaných neziskovek. Dnes vidíme, že všechny ty Evropské hodnoty a podobné spolky, které jsou velmi vydatně krmeny z veřejných zdrojů, nevzešly z žádných voleb, nemusely o své místo na slunci a v rozpočtu státních organizací s nikým bojovat, nemusely přesvědčovat voliče o kvalitách svých myšlenek a o tom, že přinášejí skutečné dobro,“ upozorňuje Petr Žantovský.