Do války se přihlásila se svým otcem, veteránem z první světové války, a to v roce 1943. Sama pamatuje, jak Němci pálili Židy v pecích cementárny Banské Bystrice. Až do konce války putovala s batohem na zádech po horách a lesích a nosila rozkazy jako spojka. „Chodila jsem sama, rozkazy jsem neznala, všechny byly tajné. Pomáhali nám lidé ve vesnicích, kde jsem dostala třeba polévku. Partyzáni se nebáli. Ti šli do vesnic, přinesli kuřata, maso, kartošky, a tak jsme jedli spolu z jedné mísy všichni,“ vyprávěla Helena Karfová, které tehdy bylo osmnáct let. I přesto byl hlad častým doprovodem jejích cest po horách a výživná strava jen výjimkou.