Minule jsme mluvili o tom, jak Izrael podpořil postoj Viktora Orbána vůči Georgi Sorosovi. Dnes tu máme pokračování: Na summitu Visegrádské čtyřky, rozšířeného o Izrael, mluvil premiér Netanjahu. A ač jeho projev nebyl veřejný, technickým nedopatřením unikl. Řekl v něm, že chování EU vůči Izraeli považuje za „šílené“. Co k tomu říci? Celá V4 nemá Brusel moc ráda a objevily se názory, že Netanjahu je nástroj Donalda J. Trumpa k rozdělení Evropy. Lze to tak brát? Co dalšího nám toto setkání prozradilo? 

Důležité je onu unijní „šílenost“ dopovědět, protože izraelský premiér kritizoval EU za to, že pořád trvá na řešení „izraelsko-palestinského konfliktu“, což je zaběhaný eufemismus pro izraelskou okupaci palestinských území. Faktem je, že EU oficiálně neuznává izraelskou svrchovanost na územích, které Izrael obsadil roku 1967, tedy včetně západního břehu Jordánu nebo východního Jeruzaléma. Naposledy nutnost vyřešit „palestinskou otázku“ zdůraznil v týdnu francouzský prezident Emmanuel Macron. Netanjahua tím asi „vytočil“: EU je podle něj prý „jediné sdružení zemí na světě, které podmiňuje vztahy s Izraelem politickými podmínkami“. Nikdo jiný to podle izraelského premiéra nedělá, přičemž výslovně jmenoval Rusko, Čínu a Indii, s nimiž Izrael rozvíjí obchodní a jiné vztahy bez ohledu na politiku. Jen aby tím, proboha, nevyhecoval naše odpůrce Ruska a Číny, že zahodí tibetské vlajky a začnou najust „řešit Palestince“, které až dosud tak důsledně „taktně“ přehlíželi, jen aby Izrael nenaštvali… 

Na Netanjahuově návštěvě Budapešti, kam přijel jako vůbec první izraelský premiér po roce 1989, bylo zajímavé i jeho souznění s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Maďarsko pod jeho vedením prý na všech mezinárodních fórech vždy důsledně hájí zájmy Izraele, připomněl, že se právě v Maďarsku narodil jeden ze zakladatelů evropského sionistického koloniálního hnutí Theodor Herzl, zdůraznil, že Maďarsko je v přední linii „světového boje proti antisemitismu“… Ani slovo o antisemitských náladách v Maďarsku, ani slovo o glorifikaci Horthyho režimu, ani slovo o Jobbiku a dalších antisemitech v maďarském parlamentu. Zajímavé divadlo, ale nemyslím si, že Netanjahu hraje v Trumpových barvách – vrazit klín do řad EU je i v jeho vlastním zájmu. 

Pobavilo mne, když se náš premiér Bohuslav Sobotka nejspíš chtěl vlísnout na maďarskou úroveň izraelských pochval a po rozhovorech s Netanjahuem prohlásil, že by se České republice mohly hodit izraelské zkušenosti s úsporným využitím vody. Když si uvědomíme, že Izrael vodou šetří – mimo jiné – i tím, že ji přiškrcuje Palestincům, tak jsem zvědavá, komu asi tak hodlá pan Sobotka utáhnout kohoutky u nás… 

Co to Američané provádějí se základnou poblíž Kobani, v kurdské části Sýrie? I mediální mainstream mluví o tom, že budují obrovskou základnu, díky které se prakticky navždy usadí na území dnešní Sýrie. Co s tím tedy, když tam „navždy“ jsou i Rusové? Navíc, základna je těsně poblíž Turecka, které není poslední dobou slepě věrné partnerům z NATO. 

To je neuvěřitelně složitá otázka, nad níž se dá jen spekulovat. Předešlu, že podle kurdských zdrojů je to už třetí základna, podle íránských snad už desátá, ale nešť. Co je důležité? Američané budují základny na budoucích kurdských – možná federativních, možná autonomních, ale určitě ne nezávislých – územích, ale podle mého je tato jejich aliance krátkodechá. Syrští Kurdové „jedou“ v totálně ultralevicové utopii, která v zásadě zakazuje i soukromý majetek, a představa, že jejich spojenectví s neoliberálními USA vydrží nějak dlouho, je iluzorní. Je to prostě aliance ad hoc. Mimochodem, právě ta utopická ideologie přilákala do kurdských bojových oddílů spoustu evropských anarchistů. Doufají, že si alespoň tam naplní své ideály, protože v neoliberální Evropě to prostě nejde a nepůjde. A umím si naprosto živě představit, jak se Kurdové poté, co získají, co chtějí, a vyzbrojení Amerikou… pustí do amerických „imperialistických“ základen na svém území. 

Na druhé straně je tu i jiná realita. V Sýrii nejsou jen Američani, ale především „navždy“ Rusové a současně i Íránci, zatímco Turci ovládají kaidistickou provincii Idlíb na severu u svých hranic… Chci zopakovat, že nynější situace, ač vypadá jako totální chaos, jako by začínala naplňovat tři roky starou ruskou vizi „sdílené zodpovědnosti“, protože syrský konflikt je natolik složitý a komplexní a s tolika vnějšími hráči, že bez trvalejší přítomnosti – a naplnění „přání“ – alespoň těch „důležitějších“ – se prostě řešit nedá. Uvidíme, co se stane v nejbližších týdnech a měsících. A navíc, USA mohou mít sice v Kurdistánu „iks“ základen, ale když do Washingtonu přijede irácký – irácký, tedy ten, kterého jsme (my Západ) měli přece mít dávno ve zdemokratizované kapse – premiér a říká naprosto otevřeně, že s USA už na Blízkém východě nikdo nepočítá, tak… tak to je známka našeho (amerického) zmaru. 

A ano, máte pravdu, že dnes už ani nevíme, jestli je Turecko ještě v NATO jako člen, nebo už jen jako „vyzvědač“ v žoldu Ruska a Číny. Většina tureckých důstojníků ve štábu NATO v Bruselu už požádala o azyl, protože se bojí domů, zatímco Ankara kupuje protiraketové systémy z Ruska a nově prostřednictvím médií i „líkuje“ místa, kde mají USA na severu Sýrie své základny. USA se čílí, jako by jejich lokace žádná přítomná armáda snad neznala, ale Trump současně ruší programy CIA na výcvik „rebelů“, což byly beztak jen špatně maskované snahy dodávat v Sýrii zbraně džihádu, zatímco Teherán do Washingtonu vzkazuje cosi jako „Donalde, my chápeme, že ty sankce proti nám musíš uvalovat, abys sám přežil, ale nepřeháněj to, protože…“ Zkrátka, jsme svědky „bořících“ se pravidel, která se ještě včera tvářila jako axiomy. Taková situace si žádá otevřené hlavy a trpělivost. 

Musíme zmínit nejnovější vyhlášení donbaských separatistů. Ti prohlásili Ukrajinu za mrtvý stát a jako jacísi dědicové její kontinuity vyhlásili federativní stát Malorusko, zcela náhodou zrovna v hranicích Ukrajiny. Malorusko je ruský historický termín pro Ukrajinu, který Ukrajinci považují za urážlivý. Nevypadá tato deklarace praštěně, vzhledem k tomu, že separatisté sotva ovládají miniaturní kus území? Co za tím hledat za předpokladu, že to bylo s podporou Moskvy? Je to konec minského procesu? Nebo zkouška pevnosti Ukrajiny? Co s tím? 

Nápad s Malorosií mi ze všeho nejvíc evokuje „okurkovou sezónu“ – všichni se nudí, protože se nic neděje, a tak někoho napadne, že „vystřelíme pecku“. Svým způsobem je to až takové cimrmanovské – oznámit, že Ukrajina neexistuje, protože „Ukrajina jsme my“, je fakt legrační. Příznačné je, že Kreml celou tu věc označil za „osobní iniciativu“ donbaských lídrů, někteří jejich členové vzápětí „cukli“, že je to jen „nápad k přemýšlení“. Zkrátka, nula od nuly pošla, i když otázka, co všechno je dnes opravdu Ukrajina a co jsou autonomně se rozvíjející regiony, ať už bude řeč třeba o Zakarpatí, nebo Lvovu, není vůbec od věci. 

Mnohem zajímavější mi přijde, že EU odmítla s Kyjevem podepsat – beztak k ničemu nezavazující – rezoluci o „ukrajinské cestě do Evropy. A Washington zkouší přimět Kyjev k tomu, aby pustil pozorovatele OBSE až na hranici Donbasu. A tím fakticky „vyzmizíkoval“ Porošenkovic odmítání minských dohod s argumentem, že Kyjev nemá pod kontrolou hranice. Když k tomu přičtu fakt, že vybrakovaná a fakticky zbankrotovaná Ukrajina – aby si nezadala s Donbasem, natož Ruskem – bude kupovat uhlí z USA, a to aktuálně – přinejmenším pro Ukrajinu – oproti loňsku zdražilo hned trojnásobně, tak je obrázek zmaru dokonaný. 

Dočkali jsme se znovu rozruchu kolem Číny. Disident Liou Siao-po zemřel údajně poté, co ho čínská vláda utrápila neléčením rakoviny. Čeští politici kondolovali, Zeman mlčel. Naopak, na Pražském hradě se odehrálo plánované česko-čínské obchodní fórum, kde promluvil i premiér Sobotka. Rozhořčilo vás to? Máte pocit, že to nějak rezonovalo veřejností? Jinak, při té příležitosti opět padla varování, že Číňané nerozdávají peníze zadarmo, a hlavně si skrze investice kupují vliv. A je u nich tak ošklivá diktatura, že i v Rusku je oproti Číně demokracie. Jak vidět tyto výhrůžky v evropském rámci, kdy se spousta zemí čím dál víc hrne do spolupráce s Čínou? Dostali jsme od Číňanů dost, kromě té nastartované fotbalové Slávie? 

Pár poznámek k Liouvi. V jedné ze svých esejí chválil americkou okupaci Afghánistánu, invazi do Iráku a navrch oslavoval i války v Koreji a ve Vietnamu. Všechno jsou to příklady, kdy USA zabíjely po stovkách tisíc a milionech a trhaly lidská práva na cucky, ale Liou ve svém článku nazvaném Poučení ze studené války napsal: „Svobodný svět vedený Spojenými státy bojoval takřka se všemi režimy, které pošlapávaly lidská práva. Velké války, kterých se USA účastnily, lze eticky obhájit.“ A během americké prezidentské kampaně v roce 2004 na dálku varoval George Bushe, že jeho tehdejší soupeř, John Kerry, nepodporuje americké válčení dostatečně náruživě. Obhajoval současně nutnost naprosté westernizace Číny, protože „zvolit si západní styl znamená zvolit si být lidskou bytostí“. Může se pak někdo divit, že zrovna takový obhájce amerických válek, agresí a okupací – včetně souvisejícího zabíjení a destrukce – dostal nobelovku za mír? Je přitom určitou ironií, že chlapík, který na svém národě nenáviděl snad téměř vše, prý uměl opravdu jen čínsky, a byl tak neodvratně „utopený“ v té nenáviděné čínské kultuře… Ale k vaší otázce: kdo kondoloval, kondoloval. Kdo nekondoloval, asi věděl. 

Pokud je pravda, že pan Sobotka hovořil na „čínském“ fóru, a pak to zkoušel zatajovat „mlčením“ ve svém oficiálním programu, aby to neschytal od pražské kavárny a potenciálních budoucích pravicových koaličních partnerů socdem, tak je to samozřejmě trapné. Mně osobně to obchodní fórum nijak nerozhořčilo, protože jsem si ho, přiznám se, ani nevšimla, a nemám ani „signály“, že by to hnulo nějak naší společností – coby pejskařka jsem nedílnou a aktivní součástí početné „mafie“ napříč politickým spektrem a mám dojem, že problémy se správným zažíváním nebo háráním našich chlupáčů celé to čínské fórum a Sobotku na něm – i s jeho praktickým dopadem na „nás dole“ – spolehlivě přehlušily. 

Pokud někdo varuje, že Číňané nerozdávají peníze zadarmo, tak je už snad rovnou na diagnózu. Používat takový argument v době, kdy zadarmo nedělá nic žádný stát, je výrazem zoufalství, totální absence racionálního myšlení a současně „sázky“ na to, že „příjemci“ takových „zásadních a varovných“ informací jsou naprostí idioti. A pokud je v Číně diktatura, což je „samozřejmě fuj“, tak proč se přátelíme se středověkými šílenci ze Saúdské Arábie a okolních feudálních „půlnočních království“? 

Takové ideologické diskuse vlastně vůbec nemá smysl vést. I když je fakt, že tady u nás se někteří hojně medializovaní jedinci snaží vydávat za mnohem „kovanější demokraty“ než ve většině západní Evropy, která Čínu vnímá racionálněji, bez tolika ideologických předsudků, jako významného obchodního partnera a samozřejmě si uvědomuje i rostoucí čínský vliv. A co jako s tím? Zastavíme čas, zamáváme tibetskými vlajkami, vyhlásíme, že s Číňany se nemluví, protože my jsme lepší, protože „přece jsme“ (ale pitvat se v tom radši nebudeme), a ještě k mlčení před prvním Číňanem, kterého potká, přemluvíme nějakou tu bábu? Na rovinu, každý, kdo v dnešním komplikovaném světě, který se nezadržitelně přesouvá od unipolární americké hegemonie k multipolárnímu rozložení sil, odmítá „mluvit s někým“ jen proto, že to tak kdysi kdosi postuloval, je nebezpečný, protože před dialogem, který může spoustu problémů vyřešit, dává přednost mlčení, nedorozumění, a tím ve finále i možné konfrontaci. Čili případně válce, v níž by bojovaly a umíraly naše děti. To se vám jednou vymstí, říkali ve skvělé Menzelově komedii. 

No a jestli jsme od Číňanů dostali dost, tak na to neumím odpovědět, protože jim do hlav nevidím. Kdyby o nás měli skutečný strategický zájem, jistě by tu už byli „zakopaní“, ale nezdá se, že by tomu něco nasvědčovalo. A není to jen tím, že se tady fůra „elit“ veze na protičínské ideologické vlně a přinejmenším část z nich by v budoucnu mohla usednout v nějaké té české vládě a dělat protičínské kapricy. Nezapomínejme přitom, že vlaky z Pekingu po Nové Hedvábné stezce končí hned vedle, v Německu… Ale „čínská“ Slávie prý nakupuje hráče jak divá, takže třeba v Edenu začnou hrát fotbal na evropské úrovni. Kdo ví? A proč ne? 

New York Times nás informují, že DJT se setkal s Putinem během summitu G20 i podruhé. Pouze v přítomnosti tlumočníka Kremlu, bez zástupce vlády USA. Jiní účastníci summitu prý na jejich konverzaci hleděli s údivem. Hledíte i vy s údivem? 

Jsme zase u toho – nesmíš mluvit s nikým, koho ti „nedovolíme“. Viděla jsem ty pobouřené „zvěsti“ o tom, že si dva lídři ze tří hlavních sil současnosti povídali i mimo dohodnutý program, který se beztak z půl hodiny protáhl na dvě a půl hodiny. Skandál! Svět se nám hroutí! Umíte si přestavit, kolik lidí tady u nás spojilo svou budoucnost s našleháváním války proti Rusku, a ten „americkej misogyn“ to najednou sabotuje? Upřímně, o onom jejich „druhém“ setkání nevím nic, čím bych mohla přispět obecnému povědomí – podle Trumpa jeho Melanie seděla na protější straně stolu hned vedle Putina, a tak šel svou manželku pozdravit a přitom čtvrt hodiny „žertoval“ s Putinem a dotkli se i otázky adopce ruských dětí v USA. Věřit, nevěřit? Ta kombinace puzení pozdravit Melanii, žertování s Putinem a adopcí nijak přesvědčivě nezní, ale jak říkám, když mají politici potřebu se spolu bavit, riziko konfliktu a války se snižuje. Čili... fandím. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v příštích dnech sledovat? 

Žádná konkrétní „bomba“ mě nenapadá, ale doba přináší leccos zajímavého snad každý den, takže se určitě nudit nebudeme.