Půl roku jsem každou neděli psal pro ParlamentníListy.cz své poznámky k tomu, co se kolem nás děje. Teď se na nějakou dobu odmlčím, protože začínám psát pátý díl Husitské epopeje a chci mít na psaní klid, neboť tahle románová řada je z mé literární tvorby rozhodně nejnáročnější. A když už svou práci nedělají odpovědně politici, neměli bychom být stejní jako oni. Pokud totiž napíšete špatně zákon, můžete ho donekonečna novelizovat a svádět chyby na opozici. Pokud napíšete špatně román, nic novelizovat nelze a odpovědnost je jen na autorovi.

Půl roku je dlouhá doba a pro mne bylo psaní postřehů velice zajímavé, protože jsem si mohl prostřednictvím reakcí čtenářů udělat malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musím říci, že to nebyl vždycky veselý pohled. Mýlit se může každý, autor i komentátor, nicméně omyly druhých bychom měli vyvracet argumenty a nikoli hrubostmi. Přiznám se, že primitivní arogance některých příspěvků však byla spíše k pousmání než k pláči. Tak u článku o marnosti Senátu jsem se dozvěděl, že na mne čtenář plive, protože Senát jsem založil spolu s Havlem a teď křičím. O perlách, které někdy vyšperkovaly diskusi k problémům migrace a vlastenectví, se raději ani nezmiňuji.

Pouze Česká televize a aktivisté ani po roce dikci k uprchlíkům nezměnili

Každého na druhou stranu samozřejmě potěší souhlasné názory. V mém případě ovšem nikoli z prosté autorské ješitnosti, tou rozhodně netrpím, ale proto, že je hodně lidí, kteří vidí svět podobně jako já. V tom je naděje, že se věci začnou měnit k lepšímu. Ostatně, když jsem před více než rokem vstoupil do mediálního prostoru článkem „Špatně mne vychovali, aneb o vlastenectví a vlastizradě“, rozhodně jsem to nedělal pro slávu. To bylo v době, kdy si skoro nikdo netroufl říci křivé slovo o těch chudácích, kteří k nám prchají a musíme jim dát nový domov a s otevřenou náručí je přivinout na hruď. A kdo si to nemyslí, je netvor a všichni by ho měli poplivat. Alespoň tak to prezentovala Česká televize, aktivisti a ti novináři, kteří ochotně přisluhují vladařům. Srovnejte, jak se za rok dikce změnila (s výjimkou České televize a aktivistů, samozřejmě).

V románech se vždycky snažím respektovat zásadu, jakou má umění od nejstarších časů - dávat lidem naději a víru v život. A stejně tak se snažím ve svých úvahách hledat analogie v historii, abychom si uvědomili, že není katastrofa, pokud nás něco ohrožuje, ale katastrofou je, pokud nic nepodnikneme. Pokud se nezačneme o svou svobodu a budoucnost sami rvát, pokud složíme ruce do klína a budeme jako ovce čekat, až to někdo za nás zařídí. Nezařídí. Každý člověk má osud ve svých rukách, my, muslimové, pravoslavní Rusové, budhističtí i ateističtí Číňani, globální Američani i hladovějící Afričané. Ale zvítězí ten, kdo ví, co chce a kdo to umí prosadit. Láska a pravda totiž v dějinách nikdy nezvítězila a nezvítězí!

Jistý textař prozřel, že bez něj přijdeme na buben, a obětuje se pro nás

Občas dostávám od některých čtenářů výzvy, abych vstoupil do politiky, a poté, co začali kandidaturu na prezidenta ohlašovat zájemci, nad jejichž jmény se mnoho rozumných lidí otřáslo hrůzou, kohosi napadlo, abych taky kandidoval. Pár nominací jsem už získal a nesmírně si té důvěry vážím. Ale ten nápad nepovažuji za správný a rozhodně do politiky nevstoupím. Na rozdíl od některých osobností to ovšem myslím vážně a určitě nebudu jako jistý textař, který nás nechával napjaté, protože stále nevěděl, až před několika dny na Staroměstském náměstí prozřel, že bez něj přijdeme na politický buben a rozhodl se pro nás obětovat.