Podle informací ruských médií se zdá, že obě strany konfliktu v poslední době provádějí „rozvědku bojem“, která vedla k intenzívnějším vojenským střetům v posledních dnech. Ukrajinský štáb ATO dnes naopak informoval, že za zvýšenou bojovou aktivitou „proruských okupantů“ je snaha o to vtáhnout ukrajinské jednotky do konfliktu a následně žádat vojenskou pomoc Ruska – to znamená fakticky vtáhnout do konfliktu obě strany. Ke slovu se opět dostala těžká vojenská technika v oblasti kolem doněckého letiště a dále kolem přímořské Mariupole, kde došlo v neděli k těžkému odstřelování. Velké vojenské síly se podle dostupných zdrojů koncentrují v oblasti Doněcku a Mariupole, zatímco na luhanské frontě je zatím poměrně klid. Někteří na obou stranách spekulují o tom, že k novému vojenskému střetu na Donbase dojde do podzimu.

Je velmi pravděpodobné, že ukrajinský konflikt hned tak neskončí a že pokusů o nalezení dohody bude muset být zřejmě mnohem více. Vývoj nejen za poslední týden ukazuje na to, že minské dohody z února 2015 se jako platforma k řešení vyčerpávají. Proč?

Mezinárodní rozměr donbaského konfliktu

V případě konfliktu na Donbase je prvním kamenem úrazu otázka postavení obou regionů ve vztahu ke Kyjevu, který se k možnosti „zvláštního statusu“ v rámci ústavní reformy staví přinejmenším zdráhavě. Řada ukrajinských politiků opakovaně deklaruje, že „zvláštní status“ je pro ně nepřijatelný, protože ho považují za konec ukrajinské nezávislosti tváří tvář Moskvě. V červenci se stalo očividné, že jsou v této otázce pod mezinárodním tlakem. Minsk II určil několik bodů, které mají vztahy mezi Kyjevem a Doněckem a Luhanskem normalizovat, takže teoreticky uznává, že problémem k řešení je ústavní uspořádání země a pozice obou regionů na Ukrajině. Jenže v Kyjevě tomu věří málokdo, protože v konfliktu vidí ve skutečnosti jenom „válku s Ruskem“ (respektive válku Ruska proti Ukrajině) a Ukrajinu vnímají jako ukrajinizovaný unitární stát, který se teď ve všech aspektech vymezuje vůči dnešnímu Rusku (zahraničněpolitických směřováním na Západ, jazykově, kulturně i ekonomicky). Kyjev nevnímá problém jako problém vnitřního uspořádání země, ale jako mezinárodní konflikt a popřípadě součást obnoveného budování jednotné Ukrajiny jako součásti Západu takříkajíc „krví a železem“.

Minské iluze

Na druhou stranu mezinárodní a geopolitický rozměr konfliktu minské dohody z února 2015 ve skutečnosti nijak konkrétněji neřeší. Ústavní uspořádání Ukrajiny a „zvláštní status“ regionů Donbasu se staly politickým nástrojem Ruska k tomu neutralizovat Ukrajinu ve vztahu k NATO a udržet si v největší postsovětské republice na západní hranici politický a ekonomický vliv, který by korespondoval s ruským viděním dějin, velmocenskou identitou a bezpečností. Tyto ruské představy jsou Ukrajinou i Západem považovány za nelegitimní a „agresivní“. Ustoupit Rusku jen o centimetr znamená válku, okupaci půlky Evropy Ruskem, smlouvu s ďáblem. Představa, že se konflikt na Donbase politicky vyřeší jen novým uspořádáním v rámci Ukrajiny, je nicméně iluzorní. Minsk II není platformou pro obecnější problém: mezinárodní postavení Ukrajiny, její členství v NATO, které Rusko chápe jako ohrožení svojí bezpečnosti, potažmo role Ruska v postsovětském prostoru.

Většina bodů minské dohody je vyplněná částečně nebo není vyplněná vůbec, zatímco obě strany se jako na běžícím páse obviňují z jejího neplnění a státníci si navzájem telefonují a apelují na její plnění. Doněck a Luhansk se přitom ocitají v limbu prodlužujícího se a devastujícího válčení na jejich území a mezi zájmy Kyjeva a Moskvy. Minsk II pokulhává na jednu nohu, protože řeší jenom jeden rozměr ukrajinského konfliktu, zatímco ten druhý tiše eskaluje. Zatím stále neexistuje společný rámec pro širší dohodu ohledně Ukrajiny, evropské bezpečnosti a roli NATO, o kterém se ale nikomu tak nějak nechce mluvit. Neustálé trvání na plnění Minsku II představuje imitaci diplomacie, ale nikoliv diplomatické řešení širšího problému, který se na Donbase skrývá. Právě dvojí podstata donbaského konfliktu – domácí a mezinárodní je příčinou patové situace, která vede k dalšímu válčení.

Proč Minsk II nefunguje

I přes jisté strategické a selektivní sbližování Ruska a USA v otázce Íránu a posílení komunikace mezi oběma ohledně Ukrajiny se nezdá, že by obě velmoci nalezly kompromis ohledně Ukrajiny a její budoucí pozice. Rusko v důsledku Majdanu a připojení Krymu fakticky ztratilo v ukrajinské politice jakékoliv použitelné spojence pro diplomatické vyjednávání, jak přiznává poslední studie ruské Rady pro mezinárodní vztahy. Tím pádem mu zůstává Donbas a popřípadě sázka na vnitřní zhroucení nového režimu v Kyjevě, kterým se ale riskuje destabilizace celé Ukrajiny.

Západ zatím vede s Ruskem konverzaci pomocí sankcí, podmínek a nátlaku. Vojáci NATO cvičí na území Ukrajiny, ukrajinská armáda dostává podporu z USA a země NATO v sousedství Ruska volají po posílení vojenské přítomnosti USA v regionu a po posilování NATO vůči Rusku. Ukrajina dostává benevolentně nové půjčky na ad hoc sanování jejích katastrofálních financí. V americké politice se Rusko a Čína stávají novým pojmem pro ohrožení USA, které pomalu zastiňuje dokonce i hrozby Islámského státu. „Mírová“ Evropská unie je ztracená někde mezi USA a NATO a její pozice obnažuje, že nemá žádnou svoji vlastní představu řešení. A samozřejmě ani Rusko nelení a zvyšuje svoje vojenské aktivity v Černém moři, na Baltu i v mezinárodních mořích i u západní hranice, posiluje nezápadní vektory svojí zahraniční politiky směrem k Číně a střední a jižní Asii, k Íránu a také do Sýrie. Spirála bezpečnostního dilematu se roztočila naplno: obě strany se navzájem viní z agrese a z ohrožení a svoje kroky vidí jako adekvátní. Není divu, že nad Donbasem se znovu zatahují mračna před novou bouří.