Pane starosto, jak to s těmi montovnami a halami vlastně všechno začalo?

V roce 2008, 2009 v období finanční – hospodářské krize byla na Tachovsku stále velká nezaměstnanost. Padl Siemens ve Stříbře, který zaměstnával zhruba 3 000 lidí. Důsledek toho byl, že například Kostelecko mělo nezaměstnanost zhruba 34 procent. Protože tu dříve naprosto převládalo zemědělství, tak tu nebyla odpovídající kvalifikovaná pracovní síla. A měli jsme tu poměrně silnou romskou komunitu.

Zaměstnanci Siemensu, přestože dostali poměrně slušné odstupné, tak následně situaci vůbec neřešilo, neboť ne každý s tím obnosem uměl naložit k řešení budoucnosti. Na radnici ve Stříbře byl vytvořen krizový štáb pro získání investorů. Byli tam zastoupeni například starostové, odbory, pracovní úřad, Plzeňský kraj, ministerstvo pro místní rozvoj a CzechInvest, poslanci, senátoři. Obec Kostelec v dobré víře vytvořila podmínky ukončením komplexní pozemkové úpravy v Ostrově u Stříbra na přivaděči D5. Změnou územního plánu jsme připravili podmínky k nabídce investorům. Kdo tehdy věděl, co bude za deset let! Systémově to nikdo neřešil, koncepčně vize žádná. Vždyť i vláda měla něco říci, ostatně Tachovsko bylo jako hospodářsky slabý okres podporováno. Dostávali jsme speciální dotace, aby se neřeklo. To dostával jen někdo. Ale to nebylo řešení.

Jako první byla švédsko-finská firma Assa Abloy, která dělá výlohy a dveře do supermarketů. Pamatuji si na jejich prvního zdejšího ředitele, pana Karlsona, který sem přijel a z naší zasedačky na obecním úřadě se stal personální úřad. Chodily životopisy, zvonily telefony. Přeposílaly se životopisy, prosilo se. U jedné firmy jsem řekl – „mám tu tři lidi, kteří jsou z mého správního území. Byl bych rád, kdybyste se na ně podívali. Nevnucuji vám je, ale zkuste to, jste na našem správním území, postarejte se přednostně o naše lidi.“ A oni se divili – to také jde, že se starosta zajímá? „A proč ne,“ já na to. „Vždyť vám tady vytváříme podmínky, tak se snažte také pomoci a buďte společensky odpovědní.“

Šli jsme na to systémově, věděli jsme, kdo kde bude, věděli jsme kolik lidí, vybírali jsme si firmy. Pak už to neměly zapotřebí, dělaly si to už u sebe. No a najednou pracovní síla došla. Kostelecko má dnes čtyři procenta nezaměstnanosti. To jsou převážně lidé se zdravotním hendikepem, kteří opravdu nemohou anebo jsou na částečný pracovní úvazek. Dokonce i ten, který se pomalu nedal zaměstnat, je dnes jedním z oceněných pracovníků, dělá parťáka. A pak že to nejde…

Takže začátky optimistické, ale pak…

Stala se jedna věc. Jak to všechno rostlo, bylo větší dopravní zatížení přes Ostrov. Nebyla pracovní síla, takže ji začali dovážet. A tak se objevili rumunští, bulharští pracovníci. Lidi ale zjistili, že oni nemají ani hygienické návyky, jsou ohromné jazykové i socioekonomické bariéry. A do toho média. A politici. A k tomu dnes ve světě Islámský stát, terorismus, takže čím „odlišný“ člověk, tím pro obyčejné lidi potenciálně nebezpečnější. To se všechno smíchalo a vypadla z toho nesnášenlivost, něco, na co jsme tady nebyli zvyklí. Pak se zjistilo, že nejde o ideální pracovní sílu.

Já si myslím, že kdyby stát měl systém, koncepci a vizi, mohl to mít již nastavené, říci jasné priority – například Borská pole v Plzni, Ostrov u Stříbra, Nová hospoda – a komunikovat s námi. Říci, v jakém rozsahu si to představujete, v čem potřebujete pomoci. A teď se vidí, že máme slušné příjmy do rozpočtu, a ne že jsme jako vetřelci. To je všechno tak za poslední rok a půl a intenzita problémů roste. S tím, jak se stavějí další haly a lidé nejsou. A jak je možné, že dále stavějí, když vidí, že lidé nejsou. Kde je vezmou? 

Tachovský okres má přece nejmenší počet obyvatel na kilometr čtvereční v republice, a to je tedy určitá disproporce hnát sem do montoven další a další lidi. To už by museli nastoupit důchodci i malé děti, a ještě by to nestačilo…

To je důsledek nekoncepčnosti a právě problém vlády, potažmo i kraje. Je pravda, že některé malé obce mají problém a křičí, že na svých třeba 79 obyvatel k tomu mají 58 Rumunů. Ale vždyť nejsou horší než ti romští obyvatelé. Když tam máte pár činžovních domů, z toho nějaký je vybydlený, obec to nekoupí, protože když majitel pozná, že je poptávka po ubytování, pěkně zvedne cenu. A co s tím obec pak nadělá. To pak může být neřízená střela.

Další velký fenomén jsou „personální“ agentury. To je obrovský problém, který nikdo nekorigoval, přehlížel – ono to nějak dopadne. V  ČR je 2 100 agentur a v sousedním Německu 600 – a tam je 70 milionů obyvatel! Prostě zbývající potřebné lidi ty agentury dovezou. Je veřejně známo, že ne všichni mají kvalitu. Myslím si dokonce, že sem svážejí lidi, kteří i tam nepracovali, předají je firmě, která agentuře zaplatí. Firma si udělá selekci, a koho nevezmou či popřípadě vyhodí, tak jsou z nich novodobí zahraniční bezdomovci. A to je problém! Proč by se tento problém neošetřil legislativně, že by k nastavení podmínek např. kaucí třeba tři miliony a automaticky z ní by se platily náklady spojené s návratem lidí domů, do země jejich původu. Ale musí to mít systém. Státu se to musí vyplatit.

A co ubytovna… Tady v malé obci. Je nějaká?

My žádnou ubytovnu nechceme. Ano, byly snahy, studie jakýchsi paneláků, a to jsem okamžitě negoval, že tudy cesta u nás nepůjde. Neexistuje! Jediná možnost je, že máme v okolí pozemky na výstavbu určené Územním plánem, a předložili jsme studii dvou a tří bytových rodinných domků  – ať si je firmy či developeři postaví nebo vezmou do pronájmu pro své zaměstnance a jejich rodiny. Jestliže v Čechách na severu nebo na Moravě máme velkou nezaměstnanost, tak někdo by se s rodinou jistě našel. Samotný sem těžko přijede. Ale celá rodina s dětmi, to by bylo ideální. Klidně by to mohlo být organizováno pracovním úřadem. Stát by nabídl bydlení i práci a třeba paušál sto tisíc na přestěhování a náklady s tím spojené. A zase, je třeba stanovit nějaké podmínky, třeba tři, pět let tady musíte vydržet. Jinak mobilita pracovní síly prostě nebude, protože ti lidé mají kořeny, ze kterých se, i když nemají podmínky, těžko vymaňují. Máme prostě jako Češi svoji mentalitu. Jestliže ale nikdo neukáže koncepci a způsob, jak by to šlo, tak se nikam nepohneme. Ale to nemůžeme dělat my, malá obec!

Máme vedle radnice dům, který koupil bulharský občan, ale dělá v Plzni. Pak tu má postaveno mladá polská rodina. Pak jsou tu dvě smíšené rodiny. Manželé jsou Němci, ženy jsou Češky. Koupili nebo spíše si postavili rodinný dům a žijí si v pohodě. Postupně se už zapojili, děti jsou u hasičů. Zvedá se nám i vzdělanost novou výstavbou. Stará zástavba má 45 domů, nová 44. Struktura občanů se mění, v tomto případě pozitivně.

Jedna z firem by tu chtěla dělat školicí středisko zhruba pro 35 Bulharů. Máme domluveno, že ti, kteří by neprošli kvalifikací, by se vrátili domů. Doufejme, že to tak bude. My si to hlídáme. Pak tady máme nějaké vlastníky, kteří tu ubytovávají několik Ukrajinců. Ale místní si to tady sami hlídají a případně hlásí a já to pak řeším s dotčenými orgány. Takže si myslím, že prozatím zásadní problémy nemáme.
Jak říkají zástupci firem, kde jsou ty časy, kdy se říkalo – nechceš, dalších sto čeká za branou. Dnes říkají – nechceš? Maximálně jdi vedle, takže si je jen přetahují. Ale noví zájemci jsou v jednotkách.
Když jsme byli na promoci mého nejmladšího syna v Brně, tak jsem tam slyšel, že pražské nemocnice tam lákají zdravotní sestry. Na „velké“ peníze a že je budou autobusy vozit z Brna do Prahy, budou tam měsíc pracovat a měsíc budou mít volno. A tak se budou střídat…

Je z tohoto možná až bludného kruhu podle vás cesta ven?

Oslovil jsem všechny zdejší firmy, aby si uvědomily, že toto správní území jim dalo a dává podmínky. Jsme partneři a buďte tak hodní, pomozte nám rozvíjet infrastrukturu. Navrhl jsem akce, které budou na dva tři roky dopředu. Bylo by dobré vytvořit jeden společný fond, na který by jednotlivé firmy přispívaly třeba částkou sto, dvě stě tisíc ročně. Z těchto peněz by se prostřednictvím třeba správní rady financovaly konkrétní akce a třeba také by se dalo zaplatit pro město Stříbro dva tři strážníky s tím, že by tito strážníci mohli dozorovat i u nás. Myslím, že k tomu dospějeme, že firmy nejsou natolik odcizené, aby necítily určitou společenskou zodpovědnost. Prioritou číslo jedna nadále zůstává mobilita pracovní síly, reforma školství od mateřských, základních škol až po vysoké, reflektující měnící se oborovou strukturou v přímé vazbě na konkrétní firmy.

A také je třeba silniční obchvat. Ale když se neudělá, nebude žádný další rozvoj. Kraj už další rozvoj také nechce, pokud nebude s vyšší přidanou hodnotou, cítí, že jde o celospolečenský problém a že by tím lil obrazně řečeno olej do ohně. Budeme potřebovat bytovou infrastrukturu, občanskou vybavenost, pozemky naše nejsou, ať se vláda s krajem dohodnou. Založit systémové dotační programy, které např. pomohou vykoupit pozemky a přidat něco na infrastrukturu, abychom teď i v budoucnu mohli ovlivňovat dění v místě nejbližším pro naše občany i v regionu.

A ještě otázka na závěr – co EET a kouření?

Víte, i ten zákon o kouření dělá zle. EET se tu tak nějak srovnalo, ale kdyby tu byl jiný nájemce restaurace, například nezkušený a bez vícero podnikatelských aktivit, bylo by to možná jiné a horší.
S kouřením se lidé nemůžou smířit, znatelně lidí ubylo v hospodě a v altánu se zdržují do podvečera a poté nic. Měl být zachován nějaký kompromis, který by provozovatelé akceptovali s vědomím návštěvníků malých poměrů na venkově. Co až přijdou podzimní chladna, doufejme, že to nebude v zimě likvidační.