Všechna tato zla jej prý přivádějí k úvahám, zda jim dokáže čelit. Při té příležitosti si vzpomněl na text, který o tomto prolínání již před několika lety napsal a nyní by jej rád znovu připomněl. V něm líčí své chování při okupaci, útoku estébáků i střelbě ruské armády.

„Tuhle jsem narazil na staré přísloví: Někdy je lepší být minutu zbabělý než po věčnost mrtvý,“ začíná Štětina svůj starší text. Židovská moudrost jej prý přiměla k tomu, že šel do sebe. Vzpomněl si, jak v roce 1968 celý týden chodil po Praze vzteklý z barbarství ruské armády i ze zrady těch, kteří ji pozvali. „Trikoloru, kterou kdosi na Václaváku rozdával, jsem si dal na klopu. U Jiráskova mostu mne zastavil ruský oficír, píchnul mi samopal do břicha a řekl: Sundej to. Trikoloru jsem sundal a strčil do kapsy,“ prozrazuje svou první zbabělost.

Podruhé byl prý zbabělý až v roce 1977, když estébáci rozprášili skupinu, zabývající se distribucí ilegálních tiskovin. „Měl jsem na starosti s několika kolegy rozmnožování. Byla to těžká práce,“ vzpomíná. Zrovna v té době prý chystali kopie Charty 77 v cizích jazycích.

„Pro mne si přijeli autem do práce, odvezli do kachlíkárny v Bartolomějské a několik hodin tvrdě vyslýchali. Když mne načechrali, předložili mi k podpisu vázací akt spolupráce. Odmítl jsem podepsat. Fajn. Dodnes mne to těší. Ale mám před očima způsob, jak jsem to udělal. Neřekl jsem jim: Pánové, fízl nebudu, jděte s tím k čertu. Řekl jsem: Soudruzi, nemohu s vámi spolupracovat, protože se na takovou práci necítím dost profesně zdatný. Ne, děkuji,“ vyznává se ze své zbabělosti.