S velkým údivem jsem si přečetl mnohdy mlžící a mnohdy mnohomluvně nicneříkající hodnocení sporu mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, která hájila zájmy diváka, tedy zájmy veřejné, a České televize ve věci „Americké volební noci“ při volbě mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem. Profesor mediální teorie Jan Jirák pro Parlamentní listy posmutněle a rezignovaně konstatuje, že zákon o rozhlasovém a televizním vysílání už nelze dodržovat, protože na něj redaktoři kašlou, vědomi si své nepostižitelnosti v post-pravdivé době, od které očekáváme více emoce než seriózní informace. Napadá mě řešení: pojďme kašlat na trestní zákoník. Také očekávám užitky bez ohledu na metodu jejích přivlastnění, a ne slepou spravedlnost. Pro pořádek hned na začátek: toto je autorský komentář, vyjadřující a zdůvodňující vlastní názor, nikoliv zpravodajství, i když jde o text, přinášející sem tam i informace.

„Mohlo toto podsouvání obrazové informace do falešného kontextu s komentářem vytvořit u diváků ČT nepravdivý a zavádějící obraz reality, jak uvádí RRTV?“ ptají se Parlamentní listy. Jirák sice přitaká, ale opatrně. Najednou si „není jist, že to je záměrná manipulace“. Ale zákon neurčuje, zda je manipulace úmyslná, nedbalostní, či dokonce „jen“ „pohrdání detaily“. To je snad rozdíl, který trestní zákon zná jako rozdíl mezi vraždou, zabitím a ublížením na zdraví s následkem smrti. Nicméně všechno to jsou trestné činy. Jen s jinou mírou společenské nebezpečnosti. Vysílací zákon 231/2001 Sb. v § 31 po všech médiích, včetně komerčních, zcela zřetelně při zpravodajství a aktuální publicistice požaduje objektivitu a vyváženost všech složek sdělení, celého komplexního komunikátu, jak říkají s oblibou mediální teoretici, oni „bezděční lingvisté“. Čili soulad obrazu i slov s realitou. Proč mluvím o komunikátu v kontextu lingvistiky? Protože i při jednostranném sdělování (z televize k příjemci) jde o komunikaci, tudíž o porozumění komunikátu příjemcem. Jde o dialog. V případě zjištěného nesouladu skrytě polemický, vyvolávající kognitivní disonanci a z nemožnosti na rozpor upozornit u příjemce vyvolávající frustraci ze zbytečně ztraceného času.

To znamená, že obrazová realita (fotografie Clinta Eastwooda a Chucka Norrise) musí ilustrovat slovy popisovanou realitu, a ne smyšlenky střihače, pro kterého je „herec jako herec“, jen když je na obrazovce obrázek. Jedině tak dojde k odpovídajícímu sdělení v tom správném kontextu, rámci.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, č. j. 4 As 81/2006 – 108 konstatoval, že „Reportáž je potřeba posuzovat jako celek, tedy jak její obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty pak hodnotit společně se slovním sdělením, aniž by jednotlivá sdělení byla vytržena z kontextu. Měly by zaznít všechny informace potřebné k tomu, aby si divák mohl učinit objektivní názor.“ Tímto názorem soudu je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jako právní orgán státu vázána.

Pokud citujeme, citujeme přesně. Zvláště pokud z citátu odvozujeme kritický výrok. Podáváme třebas zkrácenou verzi toho, co dotyčný řekl, ale ne toho, co neřekl. Jirák sice ví, že redaktorův výrok „se dá jako překroucení reality chápat“ a záměna pobaltské republiky a Estonska je „zhruba stejná záměna jako střední Evropa a Česko“. Přesto takové geografické zaokrouhlování při citaci cizího politika od redaktora omlouvá. Proč? Copak si platíme Českou televizi za povrchní žvásty a překrucování reality?