S velkým údivem jsem si přečetl mnohdy mlžící a mnohdy mnohomluvně nicneříkající hodnocení sporu mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, která hájila zájmy diváka, tedy zájmy veřejné, a České televize ve věci „Americké volební noci“ při volbě mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem. Profesor mediální teorie Jan Jirák pro Parlamentní listy posmutněle a rezignovaně konstatuje, že zákon o rozhlasovém a televizním vysílání už nelze dodržovat, protože na něj redaktoři kašlou, vědomi si své nepostižitelnosti v post-pravdivé době, od které očekáváme více emoce než seriózní informace. Napadá mě řešení: pojďme kašlat na trestní zákoník. Také očekávám užitky bez ohledu na metodu jejích přivlastnění, a ne slepou spravedlnost. Pro pořádek hned na začátek: toto je autorský komentář, vyjadřující a zdůvodňující vlastní názor, nikoliv zpravodajství, i když jde o text, přinášející sem tam i informace.

„Mohlo toto podsouvání obrazové informace do falešného kontextu s komentářem vytvořit u diváků ČT nepravdivý a zavádějící obraz reality, jak uvádí RRTV?“ ptají se Parlamentní listy. Jirák sice přitaká, ale opatrně. Najednou si „není jist, že to je záměrná manipulace“. Ale zákon neurčuje, zda je manipulace úmyslná, nedbalostní, či dokonce „jen“ „pohrdání detaily“. To je snad rozdíl, který trestní zákon zná jako rozdíl mezi vraždou, zabitím a ublížením na zdraví s následkem smrti. Nicméně všechno to jsou trestné činy. Jen s jinou mírou společenské nebezpečnosti. Vysílací zákon 231/2001 Sb. v § 31 po všech médiích, včetně komerčních, zcela zřetelně při zpravodajství a aktuální publicistice požaduje objektivitu a vyváženost všech složek sdělení, celého komplexního komunikátu, jak říkají s oblibou mediální teoretici, oni „bezděční lingvisté“. Čili soulad obrazu i slov s realitou. Proč mluvím o komunikátu v kontextu lingvistiky? Protože i při jednostranném sdělování (z televize k příjemci) jde o komunikaci, tudíž o porozumění komunikátu příjemcem. Jde o dialog. V případě zjištěného nesouladu skrytě polemický, vyvolávající kognitivní disonanci a z nemožnosti na rozpor upozornit u příjemce vyvolávající frustraci ze zbytečně ztraceného času.

To znamená, že obrazová realita (fotografie Clinta Eastwooda a Chucka Norrise) musí ilustrovat slovy popisovanou realitu, a ne smyšlenky střihače, pro kterého je „herec jako herec“, jen když je na obrazovce obrázek. Jedině tak dojde k odpovídajícímu sdělení v tom správném kontextu, rámci.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, č. j. 4 As 81/2006 – 108 konstatoval, že „Reportáž je potřeba posuzovat jako celek, tedy jak její obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty pak hodnotit společně se slovním sdělením, aniž by jednotlivá sdělení byla vytržena z kontextu. Měly by zaznít všechny informace potřebné k tomu, aby si divák mohl učinit objektivní názor.“ Tímto názorem soudu je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jako právní orgán státu vázána.

Pokud citujeme, citujeme přesně. Zvláště pokud z citátu odvozujeme kritický výrok. Podáváme třebas zkrácenou verzi toho, co dotyčný řekl, ale ne toho, co neřekl. Jirák sice ví, že redaktorův výrok „se dá jako překroucení reality chápat“ a záměna pobaltské republiky a Estonska je „zhruba stejná záměna jako střední Evropa a Česko“. Přesto takové geografické zaokrouhlování při citaci cizího politika od redaktora omlouvá. Proč? Copak si platíme Českou televizi za povrchní žvásty a překrucování reality?

Jirák ví, že „pozvat si do nějakého časového úseku čtyři respondenty, kteří mají v podstatě stejné zaměření, není příliš profesionální výkon. Vyznění té části pořadu, ve které vystupovali, tím bylo nepochybně ovlivněno.“ To je z povolaných a na nadmíru kvalifikovaných úst chvályhodné. Ale mediální profesor hned v následujících větách opět zamlžuje fakta, a tím i porušení zákona. Nechápu proč, když je akademik, a ne najatý píárista. O několik hodin později produkční do studia konečně dostali někoho, kdo s Trumpem souhlasí. Sice zcela okrajově relevantního řečníka, ale zaplaťpánbůh alespoň za to. Jasně, o odborníky, o nichž se dá předpokládat, že budou vysvětlovat, anebo dokonce zastávat postoje podobné Trumpovým, je na české mediální scéně nouze. V mainstreamových médiích většinou mají všichni stejný názor, lišící se jen minimálně. Trump je pro českou, ve většině liberální pravici „těžkej alternativec“ (v angličtině je pro to výraz alt-right), polemizující i s tradičním konzervatismem v USA, ale zejména s multikulturní, politickou a genderovou korektností.

Ano, problém o kterém se ví, je, že zákon explicitně neurčuje u vyváženosti jednotku vážení, ani časový úsek, po kterém musí být vyváženo či „dováženo“. Od prvního a jediného profesora mediální teorie v Česku bych ale očekával, že tuší, že RRTV jako správní orgán prošel řadou soudních sporů a že tyto detaily pro jeho práci určují judikáty. Dle řady rozsudků Nejvyššího správního soudu je onou jednotkou reportáž, nikoliv celý 20 hodin dlouhý maratón „Americké volební noci“, u něhož málokdo vydržel sedět celou dobu jeho trvání. Je zřetelné, že pokud zazní v takto komponovaném pořadu názor „A“, měl by v rámci vyváženosti zaznít i názor „B“ hned vzápětí. Maximálně do půl hodiny, aby si ho stihl divák dát do paměťových souvislostí. Jinak to není služba, ale redaktorovo alibi. Navíc za situace, kdy byl souboj dvou kandidátů na křeslo prezidenta USA vyrovnaný. Už jen pro udržení pozornosti diváků a zcela pochopitelném požadavku dynamičnosti diskuze je třeba názorová pestrost, a ne adorace jednoho z kandidátů.

Jirák tvrdí, že „Rada se ale nevyjádřila k tomu, co vyvážeností rozumí.“ K pojmům zpravodajství a publicistika, jakož i objektivita a vyváženost, se Rada nemusí explicitně vyjadřovat. Je vázána zákonem a rozsudky soudů. Podrobněji se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 As 6/2010 – 71. Vyšel z žurnalistické doktríny (odkazy na žurnalistickou literaturu obsažené v uvedeném rozsudku), podle níž je úkolem zpravodajství pohotově přinášet věcnou informaci o aktuální události, kdežto účelem publicistických sdělení je informace komentovat a hodnotit, své adresáty pak získávat, přesvědčovat a vybízet. Smyslem zpravodajství je tedy výlučně veřejnost nezaujatě informovat, teprve cílem publicistiky je veřejné mínění ovlivňovat. Objektivita je základním požadavkem kladeným na zpravodajství, které se pokouší věcně, nestranně a nemanipulativně oddělit zprávu od komentáře. Ústřední charakteristikou takového postupu je ověřování pravdivosti výpovědi. Pojem objektivita tedy v sobě zahrnuje správnost (přesnost), transparentnost (uvádění pramenů) a věcnost (absence vlastních hodnocení). Z toho vyplývá, že bez absence vlastních hodnocení nelze o objektivitě v médiích hovořit.

Nevyvážeností je pak dle Nejvyššího správního soudu skrytá forma stranickosti, kdy jsou v určité kontroverzní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných. Zásada vyváženosti tak spočívá v požadavku na rovnoměrné zastoupení politických alternativ, co do rozsahu a úpravy zpravodajství. Zde připadaly v úvahu minimálně dvě: mainstreamově demokratická, reprezentovaná pokračovatelkou Obamou nastoupené politiky Hillary Clintonovou, a republikánská, přes šíři vnitrostranických názorů reprezentovaná vítězem republikánských primárek, vyzyvatelem Donaldem Trumpem.

Důraz na důsledné dodržování zásad objektivity a vyváženosti bude u zpravodajství o poznání větší než v případě pořadů publicistických. Minimálně aspekt věcnosti se pak v publicistice z povahy věci neuplatní vůbec. Míra tolerance vůči případným prohřeškům proti zákonem postulovaným zásadám objektivity a vyváženosti bude různá v závislosti na tom, půjde-li o pořad publicistický, či o zpravodajskou relaci, tvrdí Nejvyšší správní soud. Protože publicistův subjektivní názor nelze podrobovat důkazu pravdy jako zprávu, dodává Kodex České televize. Ve věci „Americké volební noci“ se jednalo především o zpravodajské relace, na niž je tudíž nutno nahlížet „přísněji“ z pohledu dodržení zásad objektivity a vyváženosti. I když sám dvacetihodinový pořad byl komponovaným mixem zpravodajství a publicistiky – dle ČT šlo o „reakce na výsledek voleb, analýzy, komentáře, reakce burzovních trhů, vstupy zpravodajů z celého světa a řada dalších informací“. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ale kritizuje Českou televizi především za nevyvážené a neobjektivní zpravodajství.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. č. j. 7 As 36/2012 – 28 uvedl, že „svoboda projevu nemůže být chápána jako blanketní zmocnění provozovatelů vysílání předkládat veřejnosti jakékoliv informace, bez ohledu na podústavní veřejnoprávní regulaci rozhlasového a televizního vysílání. Na základě stávající právní úpravy má Česká televize právo vyjádřit svůj názor na dění ve společnosti, nicméně toto právo by měla využívat především v publicistických pořadech, nikoliv ve zpravodajství. V něm je naopak nutno trvat na věcnosti a užívání pokud možno neutrálních výrazů.“

Za neutrální výraz nelze určitě považovat termín tsunami v souvislosti s volebním vítězstvím. Implikuje pojem ničivé, vražedné. Implikuje katastrofu. Přiřazená barva navíc implikuje Rusko, resp. bývalý Sovětský svaz.

Vyváženost „skutečně je měřitelná počtem aktérů“ a počtem minut jejich promluvy. To ví už dlouho i Česká televize, která tuto metodu používá ve volebním vysílání při kterýchkoliv volbách v Česku. ČT hovoří o odstupňované rovnosti, opírajíc se o rozhodnutí č: 946 NSS k zákonu 247/1995 Sb. o volbách, které říká na merito povinnosti médií vůči kandidujícím subjektům: „…zásada rovnosti soutěžních šancí stran neznamená, že všechny tyto strany musí mít vymezen stejný vysílací čas pro volební agitaci. Je ústavněprávně přípustné vyměřit vysílací časy diferencovaně podle významu stran (odstupňovaná rovnost šancí), pokud malým a novým stranám je dán k dispozici rovněž přiměřený vysílací čas (diferenciace na základě nezbytného minima)...“

Proč by tomu nemělo být stejně u voleb amerických jako u voleb českých (a nejen těch)? Jan Jirák to neví? Nebo už to zapomněl od doby, kdy byl sám předsedou Rady České televize? A nebo mu to i tenkrát bylo jedno?

Jirák zpochybňuje i to, co usnesení RRTV netvrdí. Jirák konstatuje, že „verdikt vytváří představu, že vyváženost může a musí být dodržena v každém okamžiku vysílání. To nevím, jestli opravdu chceme, navíc je to nemožné.“ Verdikt nevytváří představu. Usnesení RRTV pouze konstatuje, že v debatě, ve které byli čtyři podporovatelé Hillary Clintonové a žádný podporovatel Donalda Trumpa, nebylo a nemohlo být vyvážené. To by moderátor musel uplatnit pasáž Kodexu, příznačně nazvanou Diskusní pořady a pluralita, dle které „pokud není možné zajistit, aby hlavní názorové proudy sporu dostaly rovnoměrný prostor, musí roli kvalifikovaného oponenta sehrát moderátor sám, především uváděním protikladných, v diskusi nezastoupených argumentů“.

Kodex České televize ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/kodex-ct/cl-6-diskusni-porady-a-pluralita/

Což se mnohdy stávalo, nicméně v podobě značně pokřivené komentářovou expresivitou. Kodex České televize, který je nutno brát jako zpřesňující interpretační rámec i při posuzování prohřešků podle vysílacího zákona, říká, že „Česká televize dbá, aby hlavní názorové proudy sporu dostaly rovnoměrný prostor k vyjádření“. Následující článek říká, že „časový prostor, který je dán jednotlivým politickým stranám a hnutím, musí být ve svém celku vyvážený. Vyváženost se posuzuje zejména podle váhy jednotlivých politických stran v demokratické společnosti odvozené především z výsledků voleb do hlavních orgánů zastupitelské demokracie. Zároveň je však třeba zajistit, aby poměr mezi diskusními vystoupeními činitelů vládních stran a stran opozičních byl v souhrnu poskytnutého prostoru přibližně vyrovnaný“. Zde je třeba uvažovat i s ohledem na předpoklad výsledku daný průzkumy veřejného mínění před začátkem vysílání pořadu „Americká volební noc“ o rovnováze 50:50. Alespoň přibližně. Nebylo jasného vítěze, souboj byl vyrovnaný. Političtí hosté měli kopírovat poměrné zastoupení v Poslanecké sněmovně. Odborníci a další hosté co nejširší spektrum názorů. Protože třetí odstavec článku Kodexu předpokládá „účast široké škály odborníků, novinářů, osobností občanského života, ale i řadových občanů“ a je nesen záměrem, „aby zazněly všechny relevantní názory“. Opakuji, všechny relevantní. A ty všechny nezazněly. Moderátoři diskusních pořadů České televize jsou dle Kodexu, pokud nevystupují v roli názorových oponentů hostovi vysílání, sami povinni zachovávat nestrannost. „Divák by neměl z jejich vystupování v pořadu poznat, jaký k diskutovanému problému nebo diskutujícím zaujímají postoj“, praví Kodex České televize. Posoudit jste to mohli sami.

I Jirák ví, že „Česká televize názorovou složku zpravodajství přehání“. Ale zároveň říká, že ví, že „názorová složka zpravodajství se dá potlačovat, ale nedá se zcela potlačit. Teze o oddělení zprávy od komentáře je vznešená, ale v jistém smyslu nereálná“. Opravdu, pane profesore? V jak „jistém“ smyslu?

Názorovou složku zpravodajství potlačíte, pokud si zakážete používání přídavných jmen a přívlastků hodnotících. Není „arogantní projev“ či „citlivě vyvážený projev“. Ve zpravodajství je jen „projev“. Ve zpravodajství se očekává, že se dozvíte informace: KDO, CO, KDY, KDE, KOMU a možná i PROČ a JAK. V angličtině se tomu říká „5 W“ – Who, What, Where, When, Why. Bez analýzy, skrytého komentáře, citově zabarvených slov či jiné formy názoru. Teprve názorová žurnalistika zpravodajskou část informace rozvíjí, analyzuje, hodnotí. Teprve zde jde o Trumpovi říci, že má „arogantní“, „kontroverzní“,„sexistické“ či jiné názory. Ale měl by zaznít i opačný hlas, neboť na tomto názoru nepanuje všeobecná shoda. Snad mimo velín zpravodajství ČT. A abych byl i já v hodnocení vyvážený, tak o Clintonové lze teprve pak říci, že její projev je „křečovitý“ či „hysterický“. A někdo jiný mi bude namítat, že čelila tlaku, či shledá jiný důvod její neskrývané agrese. Vymyslel to kdysi dávno rétor Hermagoras z Temnu – Quis, quid, quando, ubi, cur, quem ad modum, quibus adminiculis. (Kdo, co, kdy, kde, proč, jakým způsobem, jakými prostředky), do žurnalistiky to zavedl jakýsi Pulitzer v rámci „nového žurnalismu“ a teoreticky to rozvedl Lasswell jako model komunikace, po něm pojmenovaný. Zásada druhá říká, že jako první musí být informace zpravodajstvím přinesena, aby mohla být komentářem pitvána. Nejdřív musí být mrtvola, aby mohla být pitva. Už od arabského filosofa a lékaře Abú Alí Ibn Síny, kterého známe jako Avicennu. Ve Velké Británii se zásadu 5 W učí žáci ve věku 7 až 11 let. Nechápu důvod, proč by to neměly zvládat žurnalistické hvězdy České televize. Nechápu, proč to nezvládají. Asi jim to Jirák málo vtloukal do hlavy.

Nakonec svou nelogickou argumentaci pochopil i Jirák, když přiznává, že „zpravodajství České televize prodělává určité chřadnutí profesionality. Přibývá novinářů, kteří si přestávají dávat pozor na to, že jejich názory, pokud možno, nesmějí probleskávat jejich zpravodajskými výstupy. Jenže doba přeje názorům a emocím, ne faktům. Proto si novináři České televize připadají, že jsou v postavení, v němž se nemusí do té míry kontrolovat“.

Kulantně řečeno. Kdo by v tom hledal porušení zákona či Kodexu? Omyl. Nebo kecy, v horším případě. Lidé chtějí fakta. Bez komentářů, kterých je všude plno. Kdo má dvě nohy a dvě ruce, má názor. Hlavu mít nemusí. Čím více komentářů a čím méně zpravodajství, tím více mainstreamovým médiím klesá náklad či sledovanost i kredit. To nezjistil jen médii nenáviděný a zpravodajstvím ignorovaný Miloš Zeman, ale zjistili to už i v USA. Na Události se v ČT1 a ČT24 dívá 1286 tisíc lidí, na Nově pak 1568 tisíc, na Události komentáře se dívá pouze 703 tisíc lidí (pro ilustraci, 14. 1. 2017, zdroj ATO-Nielsen Admosphere). Novináři České televize by se měli kontrolovat. Musí se kontrolovat. Protože bez této kontroly ztratí zanedlouho veškerý kredit a veřejnost je odmítne platit, i když jim generální ředitel ze zbylých miliard zaplatí deset analýz u společnosti MediaTenor či jakéhosi pana Formánka toho, jak jsou skvělí a jak to dělají dobře.

Naprosto nesmyslná je Jirákova argumentace, že když žijeme v post-pravdivé době, tak je všechno fuk. Ještě není všechno fuk. Ještě zbývá naděje. Ještě jsou zde zákony a soudy, které ukládají tresty resp. pokuty za jejich neplnění. Jen v České televizi předčasně jásají na internetových stránkách v článku „Post-pravdivý“ slovem roku: Na faktech nesejde, vítězí emoce...“ Nicméně zde citují Jiřího Přibáně, častou mluvící hlavu své publicistiky, který jako člověk „staré doby“ i jako právník varuje: „Post-pravda je projev digitálního barbarství, které postihuje Evropu a celý západní svět. (…) Nehledáme už pravdu, hledáme potvrzení vlastních předsudků.“

I když jsme možná zavalováni mediální post-pravdou, a z České televize to bolí zejména, stále má smysl, pane profesore, se držet parametrů serióznosti média veřejné služby – objektivity a vyváženosti – a přemýšlet, jaké důsledky to pro nás případně bude mít, pokud nebude reálné přimět redaktory zpravodajství České televize po dobrém nebo po zlém, aby dodržovali zákon, který jim dává legitimitu chtít od veřejnosti peníze na svoje výplaty a pořady pro nás. Objektivní zpravodajství, vyváženost, neutralita, fakticita, to jsou opravdu parametry z doby, která ještě věřila na pravdu a nepravdu. V tom máte pravdu. Já na ten ideál věřím stále. Na svinskou arogantnost nedovzdělaných a drzých redaktorů, manipulujících zpravodajstvím České televize, si zvyknout stále nemohu. A nechci.