Úkolem armády byla a je především obrana vlasti jako území obývaného národem nebo skupinou národů definovanou obvykle společnou historií a jazykem. Bez vlasti a národa jako jednoticích prvků a základní hodnoty ve vztahu k okolí se vojáci nemají s čím identifikovat a dostávají se na úroveň žoldáků s nevalnou morálkou. Ta byla historicky viditelná u většiny armád multinárodních/multirasových/multináboženských států ve střetu s národními armádami, počínaje bitvou u Thermopyl. Úkolem armády by nemělo být nákladné a neefektivní zasahování do cizích válek tisíce kilometrů od domova, rozvážení humanitární pomoci, aby se tamní bojovníci při vzájemném vraždění a etnických čistkách nemuseli starat o svoje rodiny, ani export jakýchsi pochybných „evropských“ hodnot, o něž v civilizačně zaostalých kmenových komunitách mnoha zemí Asie a Afriky nikdo nestojí.

Je zcela lhostejné, který kmenový náčelník a ve jménu jaké ideologie/náboženství bude ve které zemi vládnout. Všichni budou mít zájem prodávat suroviny a zemědělskou produkci do Evropy, Číny nebo USA, aby mohli vládnout v přepychu a udržovat represivní aparát zajišťující jim a kmeni privilegované postavení. Na jakási lidská práva tam kašlali, kašlou a kašlat budou, zvláště když vidí, jak a v čí prospěch se dodržují a prosazují v takzvaných či samozvaných demokratických zemích plných pravdy a lásky. Muženami z vedení EU a z politických neziskovek hluboce pohrdají. Viděl jsem to minulý týden nedaleko náměstí Bratří Synků. Po chodníku táhli čtyři mladí vypasení Arabové ve značkových teplákovkách. Kolem nich úslužně poskakoval a slibně se uchechtával místní mladík. Zženštilá ramínka, nagelované vlasy, bradka, červené boty a džíny na tělo jako dámské punčocháče. Měli byste vidět ten pohrdavý smích Afričanů ušklebujících se nad reprezentantem evropského mužství. Ani se jim nedivím.

K čemu je a není armáda?

Armáda byla a je nástrojem státu, který má jako hlavní úkol bránit zájmy svých občanů. Už proto je jakási nadstátní či nadnárodní armáda nesmysl. Mohou existovat dočasné funkční vojenské koalice států, především z hlediska reálného ohrožení, ale nikoli opravdu funkční multinárodní a multirasová armáda. Nakolik je armáda funkční, se ukáže až v opravdové válce, což nejsou mise policejního charakteru.

Armáda by neměla být v žádném případě zneužita k bezdůvodné útočné válce a agresi proti jiným zemím a samozřejmě proti vlastní občanské většině. Především by neměla sloužit cizím zájmům, a s podílem na odpovědnosti za výsledek boje v cizích službách. Zde si můžeme připomenout „vlastenecký“ čin ministra Stropnického předávajícího naši čtvrtou brigádu pod velení německé desáté tankové divize.

Ani atlantická smlouva (NATO) ze 4. dubna 1949 nezpochybňuje fakt, že armáda má hájit vlastní stát. Jeho existenci si po válce na rozdíl od současné EU a většiny našich europoslanců (při hlasování 16. února) nikdo nedovolil zpochybnit. Odpovídá jak prvnímu, tak druhému článku atlantické smlouvy (NATO) ze 4. dubna 1949. Říká se tam přímo, že strany (míněny signatářské státy) se zavazují, jak je stanoveno v Chartě Organizace spojených národů, řešit veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zúčastněny, mírovou cestou takovým způsobem, aby nedošlo k ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti a spravedlnosti, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo užití síly… Dále se mluví o mírových a přátelských mezinárodních vztazích… Vytváření podmínek pro stabilitu a blahobyt, vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky… V článku 5 se mluví o společné, nebo individuální obraně v souladu se článkem 51 Charty Organizace spojených národů…

Mluví se tam o ozbrojeném útoku na některou ze členských zemí! Podíváme-li se na praxi posledního čtvrtstoletí, vidíme naprostý opak, počínaje agresí států NATO proti Jugoslávii, která rozvrátila bezpečnost na Balkáně a vytvořila narkomafiánský stát Kosovo jako cestu šíření agresivních forem islámu, drog a ilegálních zbraní do Evropy, přes rozvrat Libye, Sýrie a Ukrajiny a konče hospodářskými sankcemi a vyhrůžkami Rusku na hranici jaderné války. Každopádně bych každému doporučil si přečíst prvních šest článků atlantické smlouvy a zamyslet se nad nimi z hlediska současné bezpečnostní reality. Do pokladny NATO přispíváme každoročně částkou 16 milionů dolarů, což je v porovnání s penězi vyhazovanými do EU pakatel. Do této částky, která slouží především pro blahobytný život uniformovaných i neuniformovaných úředníků NATO se samozřejmě nezapočítávají náklady na všemožné mise a společná cvičení. Na rozdíl od EU nás NATO k ničemu nenutí. Veškeré akce, mise, cvičení u ruských hranic i zbrojení jsou výsledkem iniciativy naší vlády, českého velvyslance u NATO Šedivého, jeho hereckého přítele ministra obrany, ministra zahraničních věcí a parlamentu (sněmovna a senát).

Ve smlouvě NATO jsou jednoznačně uznávány státy, nemluví se tam o jakémsi zkorumpovaném totalitním eurostátu s koloniemi typu Česka, vedeném nevolenými komisaři v Bruselu, německým socialistickým neandertálcem Schulzem, multikulturalisty, ekologisty, genderistkami, politickými neziskovkami a muslimy, to vše bez států, národů, rodin a armád a s povinným rozdělováním migrantů. Vyvstává otázka, zda by NATO nemělo proti vedení EU a jeho totalitním choutkám zakročit, protože atlantická smlouva je v rozporu s eurostátem. Představa Merkelové, Schulze a bandy eurokomisařů, případně i europoslanců, jak bručí na Guantánamu spolu se svými přáteli, islámskými teroristy, je docela sympatická.

Co nás ohrožuje?

Z hlediska naší republiky, ale prakticky všech evropských zemí můžeme definovat 20 reálných hlavních druhů přímého či nepřímého ohrožení života, zdraví a majetku občanů. Můžeme dokonce mluvit o ohrožení perspektivy rasy a národa, což je od porážky německého nacismu v květnu 1945 novinka. Uvedená ohrožení se poněkud liší od obsahu „slavné“ bílé knihy, kterou vyrobil samozvaný bezpečnostní analytik, reálně novinář Šulc, jako vedoucí týmu poradců ministra Vondry. Jak jsem předvídal, po této tiskovině, oslavované v době vzniku jako téměř geniální strategický výtvor, po pár letech neštěkne ani pes. Naposledy se jí oháněli protekční ministerský diletant Picek a ministr herec na počátku svojí kariéry.

Za hlavní ohrožení lze označit 1. živelní katastrofy, 2. epidemie a pandemie, 3. technologické havárie, 4. hospodářská embarga jako nástroj politického/ideologického nátlaku, případně zastavení transferu surovin a především potravin, kde jsme výrazně nesoběstační, 5. finanční a hospodářský rozvrat jako odraz kontinentálního či globálního krizového vývoje včetně nárůstu negativního vlivu politických neziskových organizací, 6. organizovaný zločin, především drogy s finančními a sociálními dopady, 7. rozsáhlou korupci státní správy a nepřátelskou činnost politiků ve vztahu k vlasti a národu, 8. snahu o uzurpaci absolutní moci v zemi jednotlivcem nebo úzkou zájmovou skupinou podporovanou ze zahraničí s cílem privatizace státu jako formu ukrajinizace a oligarchizace, 9. rozprodej půdy a surovinových zdrojů cizincům, 10. zadlužování státu, 11. rozsáhlou imigraci, především z etnicky a ideologicky/nábožensky výrazně odlišných a civilizačně zaostalých zemí a regionů, 12. snahy o likvidaci národa z hlediska nezávislosti, etnicity, tradičních náboženství a hodnot a podpory protinárodních minorit na základě zvrácených totalitních ideologií, 13. záměrnou likvidaci rodiny jako základu národa, 14. likvidaci duševních elit národa a jejich nahrazení průměrnými hlupáky a sluhy cizích zájmů, 15. teroristické útoky jednotlivců i skupin, 16. diverzní činnost cizích států včetně opakovaných masivních kybernetických útoků proti kritické infrastruktuře, 17. hrozbu agrese, 18. vojenský útok, 19. zásah vyšší moci, 20. útok jiné civilizace z kosmu. Různé druhy ohrožení mohou působit společně, nebo paralelně. Kromě posledních dvou bodů se můžeme bránit, pokud je k tomu politická vůle a armádu řídí vlastenci.

V přehledu záměrně neuvádím hybridní válku oblíbenou v rámci současné mediální válečné propagandy. Takzvaná hybridní válka je z hlediska bližšího posouzení účelová umělá konstrukce sloužící především mediální propagandě. Teorie hybridní války v podstatě říká, že lze kombinovat druhy působení na nepřátelský stát, což věděli už starověcí vojevůdci. Vzhledem ke konkrétnímu konfliktu jsou všemožné formy působení velmi nejasně definovány, což umožňuje různé výklady a zneužití propagandou. Politici EU i někteří naši propagandisté předvádějí v médiích, jak se děsí ruské propagandy v médiích a na internetu. Tím jen dokazují vlastní neschopnost, protože něco takového jako mediální propaganda má na stabilní a vlastenecký stát, jehož občané důvěřují politické reprezentaci, doslova zanedbatelný dopad. Dokladem je i fakt, že mohutná propaganda EU a NATO podporovaná navíc všemožnými uměle vytvářenými hrdiny typu Němcova či Zubova v Rusku zcela selhává.

Takzvaná hybridní válka, kterou bychom měli spíš označit nebo chápat jako kombinovaný útok, pokud vůbec jde o vojenský útok, může působit škody pouze v případě států či soustátí, které již propadly rozvratu a politická reprezentace ztratila důvěru občanů. To je případ jak Ukrajiny, tak řady zemí Evropské unie. Ukrajina je přímo vzorovým příkladem hybridní operace proti občanům s cílem odvedení pozornosti od výsledků 25 let rozkrádání země bandou několika oligarchů. Mediální tvrzení, že hybridní válka tvořená mediální propagandou může ohrozit stabilní stát, je pouze účelovou výmluvou, která má zakrýt neschopnost, korupci a protinárodní činnost politiků a zájmových skupin v rozvrácených zemích a vytvářet válečnou psychózu za účelem odvedení pozornosti občanů od skutečných příčin rozvratu a chudoby. Demokratická diskuse v médiích na základě faktů a podložených argumentů je v EU nahrazována jednostrannou agresivní a primitivní propagandou, pomluvami, zastrašováním a osobními útoky.

Jedinou novinkou takzvané hybridní války současnosti je oproti minulosti rozsáhlé nepřátelské působení politických neziskových organizací podporovaných ze zahraničí proti spoluobčanům a jejich zájmům. Přitom už označení nezisková organizace je v tomto případě nepravdivé, protože jsou královsky placeny jak ze zahraničí, tak pomocí protinárodních politiků ze státního rozpočtu, obvykle s cílem prosazování cizích protinárodních zájmů. V případě politických neziskovek jde o vládní nebo nadnárodní politické agentury s placenými zaměstnanci, které nemají nic společného s klasickými humanitárními neziskovými organizacemi provozovanými zadarmo občany.

Současná situace v EU je natolik paradoxní, že oficiálně spojenecké země vedou proti sousedům nátlakovou propagandu kombinovanou s protinárodními politickými rozhodnutími (takzvanou hybridní válku) pomocí zkorumpovaných protinárodních politiků, médií a neziskovek. Z našeho hlediska jde především o Německo, které nám vnucuje islámskou migraci, ekologismus a genderismus, a tamní politici nám vyhrožují, snaží se získat kontrolu nad naší armádou a vytvářejí pro naše občany otrokářské pracovní podmínky. Slovo spojenec je tedy více než nejisté. Obecně lze konstatovat, že EU a Německo nás aktuálně ohrožují víc než kdokoli jiný. Moskva je 2 000 km daleko, zatímco Merkelová se Schulzem, islamizací a totalitním eurostátem koukají přes hranici. Na jedné straně je jasné, že z hlediska ohrožení klasickým vojenským konfliktem nejsme schopni se ubránit sami. To ostatně není schopen žádný stát s výjimkou supervelmocí typu USA, Ruska a Číny, které disponují jadernými zbraněmi. Na druhé straně vyvstává otázka, zda nás někdo opravdu vojensky ohrožuje a zda to není především připravovaný eurostát s euroarmádou jako nová čtvrtá říše.

V podstatě máme dvě možnosti. Pokračovat ve členství v NATO, nebo vystoupit z NATO i EU. Z hlediska práva na existenci vlastního státu a národa bychom měli rozhodně odmítnout eurostát a euroarmádu odhlasované v Bruselu 16. února s tím, že zůstaneme-li v NATO, mělo by chránit i proti eurostátu, Německu a dalším zemím EU. Zde je ovšem varovný příklad Kypru a Řecka napadeného Tureckem, přičemž NATO střet mezi svými členy nedokázalo nijak řešit. Proti islámské invazi vyvolané především německou politickou reprezentací a Tureckem NATO rovněž nezasáhlo. Pravděpodobně nejlepší možností je pro naši republiku a národ urychlený odchod z EU na základě občanského referenda. Tomu se však většina českých politických stran dlouhodobě brání všemi prostředky. Důvodem je fakt, že politici, především ti, kteří zde vládli mnohdy déle než 25 let, se bojí vlastních občanů a považují EU za pojistku svých zájmů a beztrestnosti. Přitom kdo je proti referendu, popírá platnost a smysluplnost voleb, protože ty jsou rovněž formou periodického občanského referenda. Kdo má čisté svědomí, nekradl a nerozprodával zemi a neposluhuje cizím zájmům, se nemusí bát referenda. Strach z referenda je strachem z odpovědnosti za minulost a strachem o koryta. Z lumpáren českých politiků posledního čtvrtstoletí, které se dotýkají nás všech, můžeme uvést solární zlodějnu, zadlužování státu, podporu celoživotních parazitů a jejich ochránců z politických neziskovek nebo lupičské ceny pitné vody privatizované cizákům. Občansky nejúspěšnější a nejdemokratičtější evropský stát, Švýcarsko, se opírá především o vlastenectví a referenda. V totalitních státech referenda neexistují. Otázku řešení členství v NATO lze odložit, protože NATO nám nic nenařizuje a na našem území nemá základny. Ovšem je těžké být nadšencem pro NATO, jestliže v něm vládnou takové služebné figurky jako Stoltenberg nebo Pavel.

Pokud se nebudeme podílet na provokačních akcích vůči Rusku, válka nám nehrozí s výjimkou pokračující islámské invaze. Ale z té už pomalu začínají mít strach i její hlavní organizátoři, němečtí socialisté a Zelení. Ve své multikulturní ideologické zhlouplosti se domnívali, že dovozem muslimů do Evropy a tím, že jim umožní pod záminkou humanity a lidských práv bezpracně parazitovat, získají rychle se rozrůstající revoluční komponent, jenž jim umožní uchopit totalitní vládu. Bohužel si neuvědomili nákladnost takového řešení a nezvratný fakt, že pro převážnou většinu muslimů jsou první Alláh, Mohamed, Korán, právo šaría a kmen, případně nenávist k nevěřícím, speciálně evropským bělochům a především Židům a teprve poté nějaký pseudolevicový sociální boj za blahobyt skupiny nevěřících pomatenců.

Praxe armády od roku 1989

Za posledních 27 let jsme pod prapory humanity a demokracie vedli pouze koloniální války na Balkáně, v Asii a Africe. Naše ztráty byly naštěstí minimální, celkem 25 vojáků, ale výsledné hodnocení nasazení koaličních sil na Balkáně, v Iráku a Afghánistánu je negativní. Dokonce i podle názoru části amerických vojenských odborníků nebylo prakticky dosaženo žádného z vytyčených cílů, konkrétně zastavením etnické a náboženské nevraživosti a ozbrojených střetů počínaje přes nastolení demokracie a prosperitu obyvatelstva konče. Nepřehlédnutelným výsledkem je naopak rozšíření terorismu saláfistických islámských extremistů, občanských válek, ilegální migrace a obchodu s drogami.

Zde je třeba upřesnit, že převážnou většinu činnosti českých vojáků v zahraničních misích tvořily hlídkování, výcvik domorodých vojáků a policistů, doprovody konvojů, průzkum různého druhu, strážní činnost, logistika, medicínská pomoc, ochrana civilistů vyslaných z ČR, případně rozvoz humanitární pomoci domorodému obyvatelstvu. Důvodem je fakt, že ve všech případech šlo o asymetrický konflikt, nikoli střet rovnocenných bojových sil. Hlavními prostředky protivníka byly jednoduché, konkrétně pěchotní automatické zbraně, ruční protitankové zbraně (především pancéřovky RPG-7), minomety ráže do 82 mm, dělostřelecké rakety odpalované z improvizovaných ramp a různé miny a výbušné nástražné systémy. Taktika protivníka se prakticky vždy opírala o využití momentu překvapení. Přesto dokázaly úspěšně paralyzovat početnější a technologicky nesrovnatelně vyspělejší armády. Šlo o střet morálky s technikou.

Na bojišti se objevil staronový, ale zásadní faktor, který Andrew Drwiega označil roku 2005 jako lidsko-centrickou válku či bojovou činnost. Obdobný názor prezentoval o šest let později penzionovaný britský generál Rupert Smith, oba kupodivu bez zájmu odborníků. Přitom jde o lidovou, možno říci až národní, vlasteneckou, místy až rasovou, do určité míry i sociální válku proti útlaku a cizincům, která kdysi pomohla ubránit revoluční Francii stejně jako USA v boji za svobodu, porazit Napoleona ve Španělsku a v Rusku, vázala nacistické divize v Jugoslávii, napomohla porážce wehrmachtu na východní frontě, vedla k vítězství Maa v Číně a strýčka Ho ve Vietnamu a Fidela Castra na Kubě, smetla kolonialismus v Asii a Africe a v současnosti je dokladem nezničitelnosti takzvaného Islámského státu. Na otázku sociální války upozornil už roku 1994 August Norton. Kdysi se tomu říkalo revoluce, poněkud nepřesně s ideologickým podtextem. Lidová válka je mobilní a nelze ji porazit s výjimkou vyhlazení národa či ideologicky nebo rasově spojeného lidského uskupení. Morálně pružný předlistopadový socialista, později sociální demokrat Zaorálek, který vždy vykládá to, co od něj jeho páni čekají, se stejně jako mnozí jiní velmi mýlí s tvrzením, že konečná porážka Islámského státu se blíží. Islámští bojovníci odejdou z Iráku, možná i Sýrie, ale na pokračování boje mají celou Asii a Afriku, dnes i Evropu. Mají obrovskou lidovou podporu a rovněž pomoc Saúdské Arábie, Turecka, Íránu a dalších zemí. Palestinské teroristy podporuje dokonce i vedení EU z našich daní. Do budoucna nelze vyloučit ani spojení naštvané většiny Evropanů s naštvanými muslimy proti samozvaným elitám, ale nikoli pod taktovkou socialistů, Zelených a neziskovek. Zatím se rozeštvávání daří díky islámu, zatím. Téměř 80 % drog směřujících do Evropy pochází z Pákistánu, část z toho má původ v Afghánistánu. Obrovské prostory v pohraničí s Afghánistánem jsou nezničitelnou základnou islámských teroristů disponujících miliardami dolarů. Za 15 let nebyli v Afghánistánu poraženi a ovládají většinu území. Komické či tragické je, že s nimi při kšeftech s drogami spolupracují některé tajné služby demokratických zemí. V roce 2013 se ozýval jásot nad porážkou islámských bojovníků ze severu v Mali, kde působí i strážní jednotka našich vojáků. Dnes jsou boje silnější než na počátku a profrancouzská koalice ovládá malou část území na jihu kolem měst. Podobně na tom byly a jsou koaliční síly v Afghánistánu.

Úspěch odzbrojování a zotročování obyvatel Evropy čtvrtou říší, a speciálně u nás druhým protektorátem, je dočasný. Lidsko-centrické války proti útlaku, ponižování a nespravedlnosti se můžeme dočkat i v Evropě a bude strašná, protože se budou navzájem pobíjet Evropané jako na Ukrajině a v Jugoslávii.

Erdogan má podporu většiny obyvatel Turecka, Putin většiny obyvatel Ruska a podobné je to i v Číně. Tito politici jsou světové osobnosti, které tvoří dějiny, a pro svoje občany hrdinové a obránci národa. Co jsou pro českého občana Sobotka, Nečas nebo Stropnický? Juncker, Merkelová a Schulz už mají podporu relativní většiny obyvatel pouze v Německu. Většina obyvatel EU už má dost arogantního byrokratického, korupčního, ekologického, genderistického a multikulturního teroru Bruselu a Berlína. A komisaři chtějí vyrábět ještě totalitnější eurostát a s neméně totalitní euroarmádou táhnout proti Rusku i vlastním občanům. Jak chtějí úspěšně bojovat a vítězit, jestliže se bojí svých občanů, které nedokážou přesvědčit, aby podporovali jejich politiku, a proto lžou, zatajují informace, zastrašují a odzbrojují?

Proč a jak se připravovat?

Z dokumentů NATO vyplývá, že každý stát má především zajistit vojensky svoji bezpečnost a teprve následně přispívat ke společné obranné síle. V posledních 25 letech je realitou pravý opak. Téměř všichni členové NATO rezignovali na vlastní obranu a spoléhají se na koalici. Ta v případě migrantské invaze z jihu zcela selhala. V případě krize se nakonec bude každý starat především sám o sebe. Viděli jsme to u demokratických spojenců v době mnichovské krize koncem třicátých let. Přitom současná takzvaná migrační krize (bod 11) je ve vztahu k ohrožením podle bodů 2, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 12, 13 a 15! Kterýkoli ze států NATO, především Itálie, Řecko a Bulharsko, mohl, spíše měl, volat po realizaci článku 5 atlantické smlouvy. Organizovaná islámská invaze do Evropy je součástí válečných konfliktů vedených takzvaným Islámským státem podporovaným ze Saúdské Arábie a její součástí je jednoznačně transfer teroristů zaměřených na převzetí moci v Evropě. Jde tedy o vojenský útok, a přesto nikdo z NATO ekvivalentně nereagoval. Naše armáda vyčlenila pro minulý rok na mise v zahraničí kolem 800 vojáků a letos je situace podobná. Kromě nich se další zakopávají cvičně v Litvě na obranu vlády, která podporuje fašistické tradice a udělala z Litevců umývače záchodů v západní Evropě, jak vtipně poznamenal Putin. Na hranicích Schengenu nebo naší republiky proti islámské invazi nestojí ani jeden náš voják. Na ochranu hranic naše republika ostatně rezignovala už v devadesátých letech. Zato Němci svůj vrtulníky vybavený Grenzschutz sice převedli pod policii, ale nezrušili.

V roce 1988 měla Československá lidová armáda 217 000 příslušníků, což je víc, než má současný Bundeswehr. Veřejná bezpečnost měla počátkem devadesátých let před rozdělením republiky 25 000 příslušníků. V současnosti má česká armáda kolem 22 000 uniformovaných profesionálů, z toho údajně kolem 6 000 (podle generála Pavla pouze 5 000) bojeschopných a nasaditelných a k tomu 6 000 občanských zaměstnanců. Podle masivní mediální propagandy se mládež dere do služby v armádě a aktivních zálohách, ale realita je poněkud kulhavější. Dokonce se v zoufalství opět vyrábějí propagační komedie o ženách v aktivní záloze jako za ministra Vondry. Policie naopak disponuje více než 40 000 příslušníky, přičemž kriminalita za 25 let vzrostla na trojnásobek obecně, ekonomická/finanční desetinásobně a drogová neměřitelně.

Před deseti lety měla naše armáda ambice účasti v jedné zahraniční operaci na prosazení míru se silami v počtu do 3 000 osob po dobu šesti měsíců, nebo 1 000 osob s rotací po šesti měsících a paralelně druhou skupinu 250 osob po dobu šesti měsíců bez rotace. Dnes by nezvládla ani to. Na některých útvarech chybí až 40 % vojáků, zatímco ministerstvo přetéká více než 1 000 úředníky, částečně v uniformách, a generální štáb je na tom podobně. Současný mohutný nábor nemá armádu posílit, ale pouze ji doplnit na stanovené tabulkové počty, aby byla vůbec bojeschopná. Než jsem byl roku 2013 vyhnán z ministerstva, účastnil jsem se řady cvičení. Na jednom jsem se podivil, že celý prostor samostatné jednotky na úrovni útvaru rozvinuté v terénu stráží pouze dva vojáci. Jeden z nich byl technik, takže ho průběžně odvolávali ze stráže a nestavěli za něj náhradu, protože ji neměli. Na zničení útvaru by stačila četa, možná i družstvo odhodlaných a dobře vycvičených vojáků. Teroristi by si zgustli. Takových příhod a stížností na neuvěřitelné poměry jsem zažil plno. A pod vedením herce táhneme na Rusko.

Armáda má být připravena ke splnění šesti hlavních úkolů. 1. odradit potenciálního protivníka od útoku na koalici nebo vlastní stát, 2. ochránit vlastní občany v cizině, 3. podílet se na vytváření systémů regionální bezpečnosti, 4. působit proti regionálním a globálním hrozbám použití ZHN, 5. být připravena k boji s mezinárodním terorismem a dalšími nevojenskými hrozbami, 6. poskytovat humanitární pomoc a realizovat zásahy v krizových oblastech včetně živelních katastrof a eliminace pohybu běženců. Zvláště konec posledního bodu je inspirativní. Každopádně je zajímavé srovnat úkoly naší armády s tím, co skutečně dělá. O tom, co by zvládla, je zbytečné se rozepisovat. Ubohá realita ovšem není vinou vojáků na útvarech, ale vedení resortu, jak politického, tak především uniformovaného. Některým pánům generálům by bylo vhodné připomenout, že jejich místo je v čele bojujících vojáků, podle vzoru vítězné izraelské armády, nikoli mezi půlkami nadřízených v bitvě o koryta. Napoleon správně hodnotil lidské charaktery, když konstatoval, že nebezpeční nejsou ti, kteří vyslovují kritický názor, ale ti, kteří se ho vyslovit bojí. Jako by mluvil o většině politiků i profesionálních vojáků v EU.

Nicméně nelze zapomínat na prevenci, která je základem bezpečnosti. Dokladem zanedbání prevence a neschopnosti včas a efektivně reagovat na ohrožení jsou následky migrantské invaze do zemí jižní a západní Evropy. Proto je třeba se připravovat včas na veškeré alternativy. Avšak je třeba se připravovat zodpovědně a odborně, nikoli svazáckou kampaňovitostí a účelovým rozhazováním peněz na základě mediálně vyráběných psychóz.