Pomalu vyprchávají vášně, které vyvolal červnový výsledek britského referenda o vystoupení z Evropské unie. Jaký postoj ke členství Spojeného království v EU jste v době hlasování zastával vy a čím jste byl nejvíce ovlivněn?

Brexit byl a zůstává hlavním tématem konverzace. Sám za sebe jsem se snažil nebýt v rozhodování ovlivněn emocemi nebo kampaněmi a nakonec jsem se rozhodl volit pro Brexit. Hlavní motivací pro mě byl stav a směřování Evropské unie. Sílící centralizace spojená s omezováním suverenity členských států, tendence silných prosazovat svou vůli přes odpor slabších, sílící byrokracie na úkor demokracie. Předpokládal jsem stejně jako řada mých prátel, že by případný Brexit vyslal do Bruselu silný signál k reformě a změně kurzu. To se tedy, bohužel, nestalo.

Takový David Cameron hned druhý den ohlásil rezignaci svou i své vlády – gesto hodné velkého politika a gentlemana. Politické kultuře by se zkrátka měli mnozí od Angličanů učit. Trochu naivně jsme očekávali, že rezignuje i pan Juncker a celá Evropská komise. Místo toho se někteří začali k Británii chovat jako ke zlobivému puberťákovi. To jen potvrzuje, že Evropská unie v současné podobě není schopna sebereflexe. Mnohé Brity, kteří původně hlasovali pro setrvání v Unii, tento postoj přivedl do tábora Brexitu.

Na tomto místě opět musím uvést, že všechny názory vyjádřené v tomto rozhovoru jsou mé osobní a nereprezentují názory, mínění nebo postupy mého zaměstnavatele.

S jakými reakcemi na rozhodnutí o Brexitu jste se po referendu ve svém okolí setkával?

Reakce se lišily podle toho, jak kdo hlasoval. Řada přátel z našeho okolí byla upřímně zklamaná, někteří dokonce plakali. Za prvé takový výsledek nečekali, za druhé se obávají těžkostí, které s sebou přinese blízká budoucnost. „Brexiteers“, tedy ti, co hlasovali pro Brexit, naopak zažívali euforii, protože v Brexitu vidí příležitost a těší se na novou úlohu Británie v Evropě i ve světě. Čili je to mix zklamání a obav pro jedny a euforie a očekávání pro druhé. Ale o tom je demokracie. A v tomto oboru jsou Britové samozřejmě mistři.

Můžete odhadnout, proti čemu Britové především hlasovali a co si od vystoupení z Evropské unie hlavně slibují?

K těm hlavním motivacím hlasů pro Brexit patřily návrat pravomocí z Bruselu do Londýna, zkrocení imigrace, bezpečnostní otázky, nelibost z byrokracie a neakceschopnosti institucí Evropské unie. Británie vždy otevřeně říkala, že nechce být součástí jakéhosi superstátu. V tom se její pozice nezměnila. Pokud Evropská unie směřuje k federalizaci, pak se její cesta s Británií logicky rozešla.

Nová ministerská předsedkyně Theresa Mayová v poslední srpnový den vedla v Chequers – venkovském sídle britských premiérů – první poprázdninové zasedání své vlády, na kterém začala rozdávat úkoly, prý šlo o „Brexit brainstorm“. Znovu zopakovala, že hlavním úkolem její vlády je naplnit vůli lidu, Brexit uskutečnit a proměnit ho ve velký úspěch. Británie se rozhodně nemíní izolovat, právě naopak, bude se snažit redefinovat svoje místo ve světě. Daleko větší důraz bude klást na ekonomické vztahy se zeměmi Commonwealthu a USA, vybudování nového vztahu s Evropskou unií a Čínou. Nebude to jistě bezbolestné. V krátkodobém horizontu příjdout potíže a nejistota, ale z dlouhodobého hlediska to úspěch bude. Británie je pátou nejsilnější ekonomikou světa, poradí si.

Nemáte obavy, že vystoupení z EU dopadne nepříznivě na občany České republiky, kteří v Británii žijí a pracují?

Jaké budou konkrétní dopady Brexitu zatím nevědí ani sami ministři nového kabinetu. Jisté je, že dopady nezvládnuté imigrace byly jednou z hlavních motivací mnoha Britů k volbě pro vystoupení z EU. V nejbližších letech se pozice občanů Evropské unie v Británii jistě nezmění, v dlouhodobé perspektivě zde zřejmě k určité regulaci pohybu osob dojde. Nemyslím, že by se občané EU, kteří ve Spojeném království žijí a pracují, měli obávat o budoucnost. Pokud bude na pracovním trhu poptávka, uplatnění určitě najdou. Kdo žije v UK dlouhodobě a chce tu žít i nadále, může po splnění určitých podmínek zažádat o residenční kartu nebo o britské občanství.

V médiích se objevily informace, že po referendu docházelo k útokům na cizince, psalo se především o útocích na polské občany. Jeden z nich se dokonce před týdnem stal obětí takového útoku. Pozoroval jste v Sheffieldu také nějakou averzi či dokonce agresi vůči lidem, kteří nejsou v Británii doma?

Toto je bohužel velmi stinná stránka kampaně. Někteří zastánci Brexitu podněcovali nacionalismus a směrovali vzedmuté emoce proti přistěhovalcům. Dle statistik míra agrese vůči cizincům po Brexitu velmi narostla. Ve svém okolí jsem nic podobného nezaznamenal, ale v médiích se objevilo mnoho případů. Nejtragičtější z nich se odehrál minulou sobotu v Harlow, hrabství Essex. Angličtí výrostci tam zavraždili čtyřicetiletého Arkadiusze Jóźwika údajně proto, že na ulici mluvil polsky. To je strašlivá tragédie. Pro rodinu zavražděného i pro celou Británii. Je to neomluvitelný zločin.

Vladislav Rogozov, český lékař působící v Británii

Tenze v britské společnosti jsou veliké. Pokud politici hlavních stran nebudou problémy s migrací a integrací otevřeně pojmenovávat a řešit, bude se přetlak ve společnosti uvolňovat nelegálními cestami. V tom cítím ohromné nebezpečí.

Je pravda, že Britové mnohem lépe přijímají Indy, Pákistánce, Afričany a vůbec lidi z bývalých kolonií než občany ze střední a východní Evropy, jak u nás s oblibou argumentovali zastánci přijímání uprchlíků do České republiky?

To bych si takto jednoznačně tvrdit nedovolil. Situace je daleko složitější. Vztah k občanům ze zemí bývalého Britského impéria je samozřejmě daný historicky a utvářel se po velmi dlouhou dobu. Tyto země navíc často zdědily angličtinu jako úřední jazyk a neexistuje tak mezi nimi a Brity jazyková bariéra. Na druhou stranu třeba polská nebo ruská diaspora má v Británii také velikou tradici. Myslím, že největší problém představují muslimské komunity, které se odmítají integrovat a příjmout britské hodnoty a britský způsob života. Toto téma je však stále velmi „politicky citlivé“, kritizovat negativní jevy islamizace je velmi obtížné. Přistěhovalci z Evropy jsou tak často daleko snažším cílem k uvolnění tenzí vznikajících z nezvládnuté imigrace a integrace.

V českých médiích se objevily spekulace o tom, že k Brexitu nakonec stejně nedojde. Je vůbec představitelné, že by čelní britští politici nerespektovali výsledek všelidového hlasování?

Toto samozřejmě představitelné není. Brexit bude. Theresa Mayová opět zopakovala, že „Brexit znamená Brexit“, a vyloučila možnost druhého referenda. Jinak to ani nejde. Bylo by to popření demokratických principů. Jistě, byla tu petice proti Brexitu. Je také pravda, že referendum není pro Parlament závazné, vyskytly se různé inciativy ve Sněmovně lordů na zvrácení procesu. Jiné hlasy tvrdí, že by se výsledek mohl zvrátit, pokud by v předčasných volbách – před aktivací článku 50 – vyhrála strana, která by přišla s předvolebním slibem na vypsání druhého referenda. Takto se vyjádřil třeba Owen Smith, který se v září utká s Jeremy Corbynem o vedení Labour Party. Jeho šance jsou však malé. V průzkumech vede jednoznačně Corbyn nad Owenem a navíc konzervativci vedou přesvědčivě nad Labour. Takže takovýto scénář nehrozí. Otázkou tak není, jestli Brexit bude, ale kdy bude a hlavně jaký bude. To je hlavní úkol pro vládu nové premiérky.

Při našem rozhovoru začátkem roku jste hovořil o probíhající islamizaci Británie a kriminalitě vyplývající ze střetu různých kultur. Nemohou si Britové nakonec ale ještě gratulovat, že zatím nedopadli tak jako Francie, která už čelila několika velkým teroristickým útokům, včetně toho nejtragičtějšího v Nice?

Britové si zcela jistě gratulovat můžou. Především k vynikající práci tajných služeb a bezpečnostních složek. Jejich MI5 skutečně odvádí vynikající práci a daří se jí připravované útoky včas odhalovat a likvidovat. Islamistické útoky však hrozí i zde. Sám generální ředitel tajné služby MI5 Andrew Parker loni pro BBC sdělil, že bezpečnostní složky brání propuknutí teroru v Británii jen s maximálním vypětím. Počet zmařených teroristických útoků za poslední rok byl prý nejvyšší za celou jeho dvaatřicetiletou profesní kariéru a i přes nesmírné úsilí je prý zřejmé, že nebudou trvale schopni zastavit všechny.

K poslednímu útoku došlo teď v červenci u základny Marham v Norfolku. Dva útočníci asijského vzezření se pokusili na ulici unést vojáka sloužícího u Královského letectva. Napadli ho nožem a pokusili se ho násilím vtlačit do auta. Napadený se útočníkům naštěstí ubránil. Při vzpomínce na vojáka Lee Rigbyho, kterého islamisté zavraždili před třemi lety v Londýně, se radši neodvažuji domyslet, co by se stalo, kdyby se útočníkům únos povedl. Další podobný incident hrozil teď v srpnu poblíž základny Aldershot v hrabství Hampshire. Vojáci na základně byli dokonce vyzváni, aby po ulicích nechodili v uniformě! Tohle je Anglie současnosti. Myslím, že se pan Churchill musí v hrobě obracet.

Srovnávat proto bezpečnost obyvatel v České republice a na britských ostrovech by bylo v tuto chvíli bezpředmětné?

V minulém rozhovoru jsem zmiňoval tzv. Global Peace Index, který hodnotí jednotlivé země z hlediska bezpečnosti. Od té doby byl publikován update pro rok 2016. Česká republika si v něm opět polepšila a je šestou nejbezpečnější zemí na světě. Určitě se na tomto výsledku významnou měrou podílí i fakt, že u nás nejsou velké muslimské komunity, které by měly problém s integrací. Spojené království je v žebříčku bezpečnosti až na 47. místě. Domnívám se, že z tohoto pohledu bude Česká republika stále atraktivnější zemí pro život. Několik Angličanů z našeho okolí je dokonce rozhodnuto se v České republice natrvalo usadit. Měli bychom na naše politiky vytvářet stálý tlak, aby nám takto bezpečnou republiku zachovali.