„Je to osmdesát roků, kdy narodil se Václav Havel. Předurčený k velkým krokům. Když ostatní se mluvit báli, on hájil svoje ideály. Nebyla to náhoda, že vyhrála svoboda. Z vězněného disidenta dotáhl to na prezidenta. Snad se jednou, jak si přál, splní jeho ideál. Že nad nenávistí a lží pravda s láskou zvítězí.“ Touto dětskou říkankou si 5. října 2016, v den nedožitých osmdesátých narozenin Václava Havla, velké postavy českých novodobých dějin, připomněla na svém webu na děti zaměřená televize Déčko, jež je součástí České televize. I další její programy si prvního českého prezidenta hojně připomínají. Například vzpomínkovými rozhovory na něj s lidmi, kteří ho dobře znali. Slavnostním koncertem či jeho divadelními hrami – ať už tou nejznámější, „pivní“ Audiencí, představením Činoherního klubu v hlavních rolích s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským, či Mlýny v podání Divadla Sklep.

Nadšené tirády mu spíše škodí

Jak hodnotí připomínku na výročí Václava Havla mediální analytici? Podle Ireny Ryšánkové je Havla zbytečně moc, je přílišně adorován a schází kritický hlas. „Ty nadšené tirády mu spíše škodí. Myslím, že už je načase, aby se objevil historik, který nějakým způsobem působení Havla zhodnotí a řekne, co udělal dobře a co špatně. Pomalu by měla končit doba, kdy budeme nastavovat kult osobnosti Václava Havla, budeme po něm pojmenovávat všechno, co po něm dosud nebylo pojmenováno, a přejmenovávat, co se jmenuje po někom jiném. To je naprostý nesmysl,“ sdělila ParlamentnímListům.cz. Uvědomuje si, že výročí je to významné. „Řekněme si ale upřímně, že jsou lidé, které Václav Havel třeba vůbec nezajímá. To přehavlování je moc. Je to křeč. Uměle nastavená agenda, která nutí k tomu, abychom nějakým způsobem adorovali člověka. Připadá mi, že je toho nesmírně mnoho a kritický hlas v podstatě žádný,“ prozradila ParlamentnímListům.cz.

A pořád a pořád připomínat, ať se estébébácké Parlamentní listy zeserou.Dnes by se dožil osmesátin Václav Havel.

— Jan Rejžek (@jrejzek) 5. října 2016

Český národ je na zbožštění alergický

Podobně se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vyjádřila i bývalá členka Rady České televize Jana Dědečková. Česká média podle jejího vyjádření s vděčností využívají každou příležitost, aby mohla připomínat osobnost Václava Havla, a právě nedožité osmdesáté narozeniny jsou tím dnem, kdy budou mít doslova žně. „Už to začalo a následující dny neuslyšíme a neuvidíme nic jiného než Havla státníka, Havla člověka, Havla kamaráda, Havla dramatika, Havla filozofa. Což mnohdy působí trapně, dokonce i směšně, protože všichni si pamatujeme Václava Havla i v méně důstojných pozicích a životních rolích, než jak ho média zobrazují,“ uvedla. Vadí jí adorace a budování kultu osobnosti. „Český národ je na zbožštění doslova alergický a média by měla vědět, že čeho je moc, toho je příliš, a že se tato propaganda často přetaví v odpor proti samotné osobnosti,“ domnívala se Dědečková. „Chybí mi v současnosti renomovaný historik, který by vědecky polemizoval s dílem a životem Václava Havla, jako to svého času uměl příslušník české historické obce Josef Pekař v případě T. G. Masaryka,“ dodala.

K fenoménu Václav Havel se ParlamentnímListům.cz vyjádřil i sociolog Vojtěch Bednář. „Z osobnosti se v čase její smrti stává totem. Už je jedno, co ten člověk udělal, jaký byl nebo co by chtěl udělat. Záleží jenom na tom, jak se na něj vzpomíná. Do té osoby si pak ostatní promítají své ambice a iluze a třeba i svoje zklamání či deprese. Když je taková příležitost, jako je dnes, o to více je ten totem využíván. S původním člověkem už to nemá nic společného,“ objasnil.

Havel už nežije. Měli bychom se postavit na vlastní nohy

Na Václava Havla vzpomínal v televizi DVTV i jeho přítel a bývalý ministr vnitra Jan Ruml. Divákům doporučil, aby se dívali spíše do budoucnosti než do minulosti. „Mně trošku vadí ty oslavy nedožitých osmdesátých narozenin. Nejenže by si  to nepřál, ale my pořád žijeme z té retrospektivy. Havel už nežije a my bychom se měli postavit na vlastní nohy,“ domníval se. Předtím uvedl, že doma není nikdo prorokem, a proto ho nepřekvapuje, že se Havel těší větší úctě v zahraničí než doma. Je to podle něj i tím, že si s ním mnozí lidé spojovali velké naděje, které se často nenaplnily. Což mu pak kladli za vinu. „Očekávání byla veliká, každý si myslel, že tu budeme jako ve Švýcarsku, a ono to pořád nešlo. Část lidí to svalovala i na Václava Havla,“ řekl. Podle jeho zkušeností však Havel v dobách disentu ani později nikomu své názory nevnucoval, naslouchal  druhým a akceptoval v lidech to dobré i zlé, i když apeloval na to dobré v nich. „Hlavně chtěl, abychom neměli strach, protože strach je počátkem rezignace,“ shrnul Ruml.