Když území obsadili Němci v roce 1939, část města připadla Německu, část Sovětskému svazu. „Hranice byla od nás třicet kilometrů, ještě k nám jezdily sovětské vlaky a kus k Polsku, tam končily. Když nás obsadili Němci, skončila jsem základní školu. Hledala jsem, kam se upíchnout a doslechla se o škole porodních asistentek, kterou Němci ještě nezavřeli, tak jsem se tam přihlásila. Po náletech jsem pracovala v nemocnici. Pak jsem se dozvěděla, že je v Rovně štáb a já jsem tam šla pěšky na odvod,“ popsala Jiřina Jiráková.

• TÉMA: 70 let od konce 2. světové války

Já chci do armády!

K odvodu přišla se slovy: Já chci do armády. I přes překvapené pohledy ji poslali do kurzu operačních chirurgických sester, kde jich bylo asi třicet. Jiřina Jiráková byla jediná, kdo měl ze školy porodních asistentek a z nemocnice alespoň nějaké zkušenosti. Všechny ostatní mladé dívky viděly operační nástroje poprvé. Několik týdnů se učily, a potom už putovaly k frontě pomáhat raněným.

„Jeli jsme za deště v pláštěnkách. Sundali nás z vozu a hned jsme začali dělat, co se rychle dalo. Zahřát lidi, protože byli kolikrát zmrzlí. Kde jsme rozbalili nemocnici, museli se lidé vystěhovat. Spali ve stodole a my na kousku slámy v koutě. Pokud se vůbec spalo,“ řekla válečná veteránka. Vysvětlila také, jak se nemocnice přesouvaly. Byly tři. První operovala a zachraňovala raněné, druhá nemocnice se ve stejnou chvíli balila a připravovala k přesunu a třetí zároveň jela dopředu. Tak postupovali.

„Jednou jsme se utrhli od jednotky a pár dní neměli co jíst. Muži chodili po vesnici a sháněli mléko, brambory nebo cokoliv jiného,“ popsala tehdy chirurgická sestra. Nyní žije v Domově péče o válečné veterány při  Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha, kde se o ni a dalších osm účastníků bojů starají.