Stala se tak jednou ze šesti stovek žen a 12 tisíc dobrovolníků volyňských Čechů, kteří šli z vlastní vůle bránit zemi. Když se o jejím činu dozvěděl tatínek, našel ji ještě před přesunem a přikázal jí rázně: Domů! Tenkrát se za Emílii přimluvil místní učitel a přislíbil, že děvčatům zařídí klidnější místo. A tak putovaly k zásobování. Ze skladů s oděvy předávala oblečení i vybavení. „Když přišel důstojník se žádankou, musela jsem mu věci vydat. Dělali jsme také výkazy. Šly k nám také doklady, pokud byl někdo zabit. Museli jsme mu sbalit věci a poslat je rodinám. Bylo to strašné. Na těch dokladech jsem vídala své bratrance, kluky ze školy. Všichni jsme byli stejně staří,“ vysvětlila válečná veteránka pro ParlamentníLIsty.cz.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová