„Když listopadový prach opadl, byl každý, kdo měl rudou knížku, automaticky označován za zlého, kdo ji neměl, byl dobrý. I dělník, který v potu tváře vyráběl plechovky s barvami, i jeho vedoucí, který si občas plechovku ukradl,“ zmínil Banáš. 

„Z pohledu dobrých listopadových a zejména polistopadových revolucionářů to však bylo jedno, robotník i mistr byli komunisté, a tak byli zlí. Ti, kteří dnes ukradli ne plechovky, ale celé fabriky, jsou dobří demokrati. Když mi jistý vysoce postavený soudruh z ÚV KSČ dal v roce 1978 stopku pro vyslání na velvyslanectví do Rakouska, znechuceně jsem napsal list ministru zahraničních věcí Bohuslavu Chňoupkovi,“ řekl s tím, že Chňoupek to vyřešil a za zády soudruha z ÚV KSČ nařídil vyslání do NDR.   

Původní text ZDE.

Banáš se následně rozepsal o románu Zóna nadšení, kde popisoval jistého Remenára, zloděje a podvodníka. Ten se chtěl násilím dostat do komunistické strany, měl kontakty od nejvyšších soudruhů „na kraji“ včetně veřejné bezpečnosti, kteří jemu, a dokonce i jeho manželce za malé protislužby dávali výjezdní doložky, a nekomunista si cestoval po světě od Spojených států po Austrálii. Do strany se však nedostal. Po listopadu Remenár svou novou kariéru postavil na tom, že začal křičet, že nikdy komunistou nebyl, a ukazoval na ty, kteří byli proti němu. V demokratické Austrálii jej navíc zavřeli, zatímco na demokratickém Slovensku dělal své kšefty a podvody beztrestně. 

„Nový establishment mladým lidem nalil a nalévá do hlav odsudky podle jednoduchého vzorce: komunista = zlý, demokrat = dobrý. Rád bych mladé lidi usměrnil – před listopadem 1989 nám nevládli komunisti, ale komunističtí kariéristi, oportunisti, patolízalové. Podobně nám dnes nevládnou demokrati, ale demokratičtí kariéristi, oportunisti, patolízalové. Především nám však vládnou ruce těch, kteří tahají špagáty, na nichž jsou zavěšené jim podřízené loutky. Není tajemství, že už o obyčejném řediteli odboru nerozhoduje ministr, ale oligarcha, který tam ministra dosadil. V tom je rozdíl mezi pohlaváry komunistickými a dnešními. Ti komunističtí skutečně rozhodovali,“ dodal.

Listopad 1989 byl podle Banáše vyvrcholením odporu proti politickému establishmentu. „Lidé vyšli do ulic s hesly svobody projevu, svobodných voleb. Mnozí z bojovníků proti komunistickému establishmentu pochopili listopad 1989 jako boj za nastolení kapitalistického establishmentu. Spletli si demokracii s diktátem,“ uvedl s tím, že idealisté si mysleli, že na náměstích cinkají za svobodu a demokracii.

Závěrem pak dodal, že i když dnes nejsou cenzoři, jsou pro změnu vymývači mozků. „V listopadu 1989 jsme čekali, že k nám přijde nejen svoboda slova, cestování či vyznání, ale zejména svoboda bytí. Přišla však svoboda vlastnictví. Když jsem se v létě roku 1990 setkal ve Vídni s někdejším německým kancléřem Willym Brandtem a hovořil o tom, jak se Němci vyrovnávají s minulostí, řekl: ‚Minulost každého poznáte podle toho, jak se chová dnes.‘ Je to přesné. Ti, kteří byli za starého režimu slušní, zůstali slušnými i po jeho pádu, a naopak vagabundi zůstali vagabundy,“ uzavřel se slovy, že stále však věří, že slušní se mohou prosadit slušnými způsoby.