Ptáte-li se mladé generace, co ví o aktivních krytech nebo jak se má zachovat, vesměs se vám vysměje. Slyšíte o tom, že „doba temna je dávno pryč“, „dnes nám nic nehrozí a žijeme v bezpečném světě“ či případně „EU a NATO nás ochrání“. Mnozí si přitom významně klepou na čelo a jiní raději zrychlí krok nebo si odsednou.

Méně krytů, více nebezpečí

Začněme pozitivněji. Většina velkých škol ve městech má nějaký kryt a vesměs to není jen sklad nepotřebných věcí. Na úřadech existují odbory krizového řízení. Papírově to je tedy v pohodě. „V současné době je v Plzni celkem 112 staveb civilní ochrany – krytů o celkové kapacitě 26 660 osob,“ informuje Jiří Karas, vedoucí oddělení krizového řízení, odbor bezpečnosti, prevence kriminality a krizového řízení Magistrátu města Plzně. „Ve vlastnictví města je 23 krytů. Všechny tyto kryty jsou udržované a zachovalé,“ konstatuje. Ve srovnání s rokem 2008 bylo v Plzni podle něj 33 krytů o celkové kapacitě 42 075 osob. Jak je patrné, pokles je velmi znatelný – téměř o padesát procent. Nepřímá úměra vzhledem k bezpečnostní situaci ve světě.

„Některé kryty se postupně rekolaudují na jiné účely podle zájmu vlastníka stavby,“ informuje Karas, což není zcela optimistická zpráva pro občany a naopak příznivé pro majitele objektů. „Kryty ve vlastnictví města jsou udržované a v dobrém stavu. Jsou převážně využívané na uskladnění materiálu, nebo jsou využity jednotlivými vlastníky pro jejich potřeby při zachování funkčnosti krytů.“ Předpokládejme, že při nenadálém zhoršení bezpečnostní situace bude vyklizení krytů bleskovou záležitostí. Pokud by však šlo o nenadálou událost, například nehodu, přírodní katastrofu a jiné, mají občané bohužel smůlu. Ale to samozřejmě není jen záležitostí metropole západních Čech.

Fabrika pod fabrikou

Největší úkryt najdeme ve Fakultní nemocnici Plzeň. Má kapacitu 2 500 osob a je podle Karase ve velmi dobrém stavu. „Další velký úkryt je pak na Západočeské univerzitě a ve 4. a 7. základní škole. Tyto úkryty mají kapacitu 1 250 osob. Všechny tyto kryty jsou využívány a udržovány,“ konstatuje šéf odboru Jiří Karas. „U autobusového nádraží se stále nachází úkryt, který je využíván pro potřeby střelnice. V bývalé společnosti Škoda je ještě několik krytů, většinou jsou však již rekolaudovány na jiné účely.“ U Škodovky je možná dobré se pozastavit. Není žádným tajemstvím, že v podzemí bývalé největší továrny v kraji byl doslova labyrint a počítalo se zde s pokračováním alespoň nějaké výroby, jestliže by povrchová zástavba nemohla sloužit svému výrobnímu účelu. Bohužel s likvidací Muzea Škodovky zmizely i záznamy o podzemí, a to pravděpodobně zcela nenávratně. Že by se alespoň něco zprovoznilo v rámci plánu města o industriálním dědictví, jehož zářný příklad známe třeba z Moravy, se v Plzni neuvažuje. Možná poslední zpráva k zájemcům o urbex, aby ještě zmapovali, co se dá…

Nezapomeňme, že v době svého největšího rozmachu pracovaly ve Škodovce desetitisíce lidí. Před válkou šlo o velmi úspěšný podnik, který za druhé světové války vyráběl komponenty i pro ponorky, dalekonosná děla a mnoho dalších, někdy i utajovaných nacistických zbraních. Po rozbombardování rozsáhlého areálu Škodovky spojenci na samém konci války se podzemí nezhroutilo, a naopak bylo za komunistické éry vydatně rekonstruováno.