„Putinův hlavní argument pro anexi Krymu je postavený na vodě. Krym totiž nebyl součástí Ruska od nepaměti, jak tvrdí ruský prezident a ostatní ruští politici. Rusko sice i v minulosti hrálo na Krymu svoji roli, ale pouze v krátkém časovém období. O budoucnosti poloostrova by měl především rozhodnout samotný krymský lid, nikoli Moskva," píše Andrej Zubov, který působil v moskevském Státním institutu mezinárodních vztahů, než o své postavení přišel v důsledku proukrajinských postojů.

„Pokud by byla pravdivá tvrzení Kremlu, že na Krymu dochází ke genocidě etnických Rusů, měly by být k řešení takové situace využity nástroje OSN. Ale na Krymu k ničemu takovému nedocházelo. Ani z historického hlediska se nedá říci, že by byl Krym vždy ruský. Součástí Ruska se stal až v roce 1783, kdy byl k naší zemi připojen v důsledku krvavé války," popisuje Zubov.

V důsledku ruské okupace podle informací Zubova klesla zdejší populace pětinásobně a mnoho muslimů bylo přinuceno konvertovat ke křesťanství. „Přibližně do třicátých let minulého století nařizovali muslimové svým dětem, aby se staraly o křesťanské hřbitovy, protože na nich bylo pohřbeno mnoho jejich předků," tvrdí Zubov.

• Celý článek v ruštině najdete ZDE

„Za vlády Kateřiny II. a Alexandra II. bylo asi 900 000 muslimů nuceno opustit Krym a místo nich na poloostrov přijeli křesťané z Osmanské říše, tedy Řekové, Bulhaři, Arméni a dále Němci z Ruska, Německa a Rakouska-Uherska. Následně poklesl podíl Tatarů na celkovém obyvatelstvu z 87,6 % v roce 1795 na pouhých 35,6 % v roce 1897 a 19,4 % v roce 1939," přidává Zubov zajímavé statistiky.

„Ale přesto, že se stal Krym součástí Ruské říše, je třeba mít na paměti, že Ruská říše mezi 17. a 19. století není to samé co dnešní Rusko. Ruská říše pojala mnoho národů a dnešní Rusko může jen stěží považovat tato území za svá jenom proto, že byla součástí Ruska za Romanovců. Bolševici poté odmítli, že by byli nástupci Ruské říše a tvrdili, že založili nový dělnický a rolnický stát. Hranice mezi státy poté změnili mnohokrát, včetně odebrání Krymu z RSFSR a přičlenění polooostrova ke svazové republice Ukrajině v roce 1954," pokračuje Zubov v historickém exkurzu.

„Pokud se podíváme na to, kdo v historii vládl Krymu nejdéle, tak zjistíme, že to byla Osmanská říše (asi tři sta let), dále Ruská říše (134 let), Sovětský svaz (34 let) a Ukrajina v rámci SSSR i po jejím rozpadu (60 let). Navíc bylo na zdejším obyvatelstvu spácháno v období sovětské éry mnoho trestných činů. Asi 60 000 krymských Tatarů zemřelo během občanské války a dalších 80 000 potom v průběhu následného hladomoru. Hrůzné dopady měly rovněž kolektivizace a nucené deportace," je přesvědčen Zubov.

„V srpnu 1941 bylo vyhnáno 63 000 zdejších obyvatel německé národnosti, v lednu a únoru 1941 následovalo 700 Italů a v roce 1944 191 000 krymských Tatarů, 15 040 Řeků, 12 242 Bulharů, 9 600 Arménů a 3 650 Turků a Peršanů. Mnoho z nich při tomto vysídlení zemřelo. Počet obyvatel Krymu se snížil o dvě třetiny a místo nich přišli veteráni z války, důstojníci NKVD a prověření političtí pracovníci. Složení obyvatelstva Krymu se dramaticky změnilo a až v roce 1980 bylo Tatarům umožněno vrátit se zpět," zmiňuje Zubov.

„A nyní je Krym náš. Prohlašujeme to bez jakéhokoli historického opodstatnění a navíc jsme jej k Rusku připojili na pozadí strašlivé války na Ukrajině a za cenu naprosté izolace naší země. Existuje z toho vůbec cesta ven? Ano, musíme se ovšem vzdát nároků na toto území a svěřit osud Krymu do rukou jeho obyvatel," má jasno Zubov.