Před bezmála osmi měsíci se na zpravodajském serveru Parlamentní listy objevil článek s titulkem "Prohradní Bátora bude prvním náměstkem ministra Dobeše" a hned na druhý den začala diskreditační kampaň, později obecně zvaná "bátoriádou", která podle některých mediálních odborníků nemá v popřevratové době obdoby. Uplynulých zhruba osm měsíců bude už napořád patřit k nejtěžším obdobím mého života. Letošní mediální lynčování snese srovnání s dobou po vyloučení ze studia v roce 1975 či s trestním stíháním v letech 1983 až 85. Možná je to v mnohém ještě horší, tenkrát bylo ve mně více naděje, že ještě přijdou lepší časy.

Díky "bátoriádě" jsem se sice dozvěděl málo nového a pravdivého o sobě, avšak hodně o českém národě, respektive o té jeho části, která ráda sama sebe nazývá intelektuální elitou. Její boj proti mně a proti tomu, co chtě nechtě reprezentuji, a hlavně neřestný způsob, jakým je ten vpravdě likvidační útok veden, by měl být varovný nejen pro mě. Nedávno odvolaný ministr zemědělství Ivan Fuksa si postěžoval v jednom interview, že lidé se bojí v ODS mluvit a že je to už jako za totality. Obávám se ale, že se ten poukaz na plíživý návrat totality netýká jen současných poměrů v ODS. V celé naší zemi se totiž lidé už zase začínají bát promluvit, říci veřejně svůj názor, pokud není dostatečně konformní s všeobecně prosazovanou novou státní ideologií. Kdo by také toužil po tom, být veřejně ostouzen a ostrakizován. Kdo by chtěl riskovat svou existenci. Nezřídka dostávám dopisy a ema
ily plné upřímné podpory, zakončené však pisatelovou naléhavou prosbou, abych jeho jméno nezveřejňoval.

Neskrývaná zákeřnost

Sám bych ovšem snad dokázal s úspěchem takovému tlaku čelit, kdyby mně bylo onou samozvanou elitou zazlíváno a veřejně vyčítáno jen to, co jsem kdy skutečně řekl nebo napsal, tedy to, co se všichni mohou dočíst v mých dávno veřejně publikovaných projevech písemných i ústních. Například, že jsem pro zachování suverenity národních států a proti federalizaci Evropy. Že jsem organizoval demonstrace proti Lisabonské smlouvě. Nebo to, že jsem nesouhlasil s bombardováním Bělehradu ani s odtržením Kosova. Či to, že jsem odsoudil Saakašviliho za jeho agresi vůči jižním Osetincům. Případně to, že nesouhlasím s neokonzervativci a že varuju před léta chystanou invazí do Íránu. Nebo to, že jsem napsal článek proti Kaplického knihovně. Či to, že poválečný odsun sudetských Němců považuji za jeden z předpokladů míru v Evropě, protože jinak by to v naší zemi nakonec jednou dopadlo jako ve Rwandě. Nebo to, že jsem před nějakými deseti roky opovážlivě intervenoval u britského ministra vnitra ve prospěch generála Pinocheta. Či to, že jsem loni na Hradčanském náměstí nazval české novináře a publicisty kvazisanitárními hyenami.

Za tím vším si napořád stojím a jsem přesvědčen, že by mi v lecčems z toho dala za pravdu i valná část našeho národa. A v tom je nejspíš právě kámen úrazu - právě proto se kampaň proti mně musela vést jinak. Zákeřně a podle. Docela trefně tu zákeřnost ilustruje jeden výrok Karla Schwarzenberga: "Počkal jsem si, až ten srnec Bátora vyběhne na mýtinku, a pak teprve jsem ho picnul." Nebo Dan Hrubý z Lidových novin: "Co kdyby někdo strhnul volant, až bude Bátora přecházet Karmelitskou. A byl by konečně pokoj!" Často však útočníci překračují hranici vymezenou trestním zákonem nejen nejapnými žerty. A příslušné státní orgány to tolerují.