Vojenské strategie vycházejí z definování hrozeb. Rusové je spatřují na západě i na východě, jihu a v Arktidě. Zkušenosti z převratů a konfliktů ukazují, že státy mohou být přeměny v bojiště během týdnů i dní, mohou se stát obětí intervence, chaosu, humanitární katastrofy a občanské války. Tím se změnila sama podstata války. Technologický rozvoj vytváří i základ pro výrobu zbraní nových, tzv. neletálních. V budoucích válkách mohou mít rozhodující roli. Nemají živou sílu zničit, jen ji dočasně vyřadit.

Většina neletálních zbraní vychází z optického a laserového záření, elektromagnetických impulsů a mikrovln s vysokou energií, zvukových a ultrazvukových vln, biologie nebo radioelektronického a informatického boje a je vyzkoušena jen zčásti. Poškození lidského organismu při jejich použití tak nemusí být dočasné, ale trvalé. Nová ruská doktrína se chce soustředit také na kybernetickou válku, kterou spojuje i s barevnými revolucemi, při jejichž organizaci hraje internet klíčovou roli.

Už v ruské doktríně z roku 2010 je NATO považováno za nepřítele. Nový dokument bude koncipován radikálněji. Rusko bude prezentovat připravenost preventivně použít i taktické jaderné zbraně za předpokladu, že bude napadeno výraznou přesilou zbraní klasických. Chce mít jaderný potenciál srovnatelný s americkým. Dojde k rozvoji robotizace a bezobslužných zbraňových systémů. Povede to k dalšímu rozvoji obranného průmyslu. Putin bude ale ve zbrojení opatrnější než tomu bylo za Reagana, dá si pozor, aby se nenechal uzbrojit.

Nejvážnější je, že Rusko na budování nových základen NATO poblíž svých hranic odpoví zrušením dohody o zákazu raket krátkého a středního doletu. Zatímco na jaderné rakety s dlouhým doletem lze v případě omylu reagovat do dvaceti minut, zmiňované doletí k cíli za desítky vteřin.

Rusové nepočítají s partnerstvím s NATO, i když aliance chce vazby NATO – Rusko formálně udržovat. Ani nepředpokládají, že by doktrína stanovila priority hrozeb. Jakkoli je aliance považována za potenciálního nepřítele, nebude doktrína „natocentrická". Zároveň se preventivní použití jaderných zbraní zdůvodňuje tím, že aliance má čtyřnásobný počet vojáků a zbraňových systémů, což jí umožňuje na Rusko zaútočit. Je-li k útoku potřebná trojnásobná převaha, Rusko si to dovolit nemůže. Je tudíž jisté, že základem ruské strategie obhajoby národních zájmů v příštích cca dvaceti letech bude jaderný pat, opírající se o odstrašující účinek jaderných zbraní. Má ale výhodu v nepředstavitelné rozloze -- disponuje takovou hloubkou organizace obrany, pro niž je vojensky neporazitelné. Alianci se přitom zatím nepodařilo úspěšně bojovat ani v Iráku, ani v Afghánistánu,

Aliance vznikla v konkrétní situaci. Na geopolitické mapě byly tehdy jasné dělicí čáry. Členské země sdílely společně hodnoty v prostorech, které je od sebe dělily. Společenství mělo obrannou roli. Mezi signatáři panovala o jejím smyslu shoda. Nyní se situace změnila. Dělicí čáry vedou jinudy. Rozpory mezi aktéry mají jinou povahu. Proto se vlastní role NATO tiše mění. Existují problémy, na které mají jednotliví signatáři Severoatlantické smlouvy odlišné názory. Příkladem je rozšíření NATO na východ či změna situace v Turecku po převedení správy země do civilních rukou. To má na NATO zásadní vliv. Nové dělicí hodnotové čáry vedou napříč sdíleným prostorem NATO.

Aliance zatím mimo Ruska jiného podstatného protivníka nemá. Ve čtvrtstoletí po rozpuštění Varšavské smlouvy se ale mezi jednotlivými členy a Ruskem vytvořila složitá síť strategicky oboustranně důležitých vazeb. Dnešní dělicí čára mezi USA a Ruskem není totéž, co dělící čára mezi NATO a Ruskem, i když NATO stojí a padá s USA. Ani EU nemá o obraně kontinentu dlouhodobější představu a svými ambicemi konkurovat NATO a vytvářet paralelní vojenské kapacity nepřesvědčuje. Je nejvyšší čas k dohodě: aliance by měla zodpovídat za vnější bezpečnost Západu a EU za vnitřní, zejména proti nelegální migraci.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami