Ve všech českých vládních režimech byly jsou i drobné nápravy a výdobytky občanské společnosti vymáhány jen za cenu nesmírného úsilí občanské veřejnosti a medií. On totiž v ČR nevládne stát (polis), ale mravní bída námi zvolených politiků, ustavujících trvale korupční vlády, preferující prostřednictvím zastupitelských i nevládních institucí demokraturu kleptokracie a korupční prostředí před poskytováním veřejných služeb ve prospěch blaha, public goods společnosti občanů, jejich voličů.

Všeobecná politizace a malverzace prostředí daná bezostyšně nemravným konáním některých VIP spravujících věci veřejné, má v součinnosti s autokratickou mocenskou reprezentací politických či finančních oligarchů pro český národ destruktivní, až katastrofické důsledky. Politici, nemohouce se pochlubit reálnými výsledky svého vládnutí, připravují na voliče vynalézavé vějičky, pasti, pastičky, třeba nastražením podvodu století, kterým byla „česká profesorská“ privatizace, slogany typu „myslíme to upřímně“, či nikdy neuskutečněnými populistickými počiny, jakým byla i akce „Čisté ruce“ a podobně. Kdeže je všem slibům konec. Narcismem, slůvky, větičkami, balíčky a syndromem neviditelné ruky trhu opravdu, ale opravdu postiženého pana profesora a exprezidenta, vystřídal umně vykrouženou smluvně opoziční piruetou jiný populistický prognostik, narcista a bavič, mající politology a žurnalisty, ale tím i nás občany „za blbce“.

Také na Strakovce se vystřídala celá galerie osobnostních typů, zvolených naší průkazně úplatnou zastupitelskou elitou. Nezvykle prohnaně si počínal favorizovaný, „křišťálově čistý“ juvenilní premiér se zkušensotmi strojvůdce, současně multimilionář, který se dovedl odhodlat nyní odhodlal k pozdním projevům pokání svého vyhořelého svědomí. Ani zemitým chováním oplývající chlap s gulama, spolutvůrce 300 miliardové zátěže nového státního dluhu, sám však nezadlužený bonviván, nebo naopak dělník, pracovník v mlékárně a poté slabý a roztržitý (někteří neurvalci psali dokonce autistický) premiér a slabý běžec dlouhých tratí, který si nezapomněl jen během svého bruselského angažmá vydělal více než 33 milionů korun, se nemusejí v premiérské galerii stydět.

To současný premiér, ovládající dokonale snad jedině „keep smiling“ a mistrovství koaličního slepování je, jak se sám přiznává, také obratným lučebníkem. Posledně to dokázal hrdým „slučováním ohně s vodou“ při hektickém dokončování slepence nehodného názvu „služební zákon“. Nedomyslel, že po skončeném slučování vody s ohněm zůstalo jen mrtvé, promáčené požářiště s nedohlednými škodami, jejichž pojistkou jsou ustavení političtí komisaři a absentující generální ředitelství státní služby, které mělo limitovat politizaci státní správy. Nakonec se mu podařilo názorově rozohnit i prezidenta, který vidí problém se zákonem o
státní službě v tom, že „ministr může mít jistou míru sebekritiky a nechce mít aktivního blbce v politice, který by řídil nějakou sekci a způsobil tam daleko větší katastrofu, než kdyby ten blbec nic nedělal. Ale zaměstnejme tyto lidi na rovině politických náměstků, protože „je mnoho slimáčků a málo kapustičky“. Heureka. Takže, ano, politizace správy státu spočívá v tom, že jsou ve správe státu zaměstnáváni lidé, jejichž odborné schopnosti zdaleka nejsou dostačující, aby se stali ministry , či odbornými náměstky. Ve Švejkovi je krásná věta: „je to sice blbec, ale může zastávat jakoukoliv státní službu“. Jako by tomu tak v různých variacích nebylo již celých 25 let od „sametové revoluce“. Politika je přece o kompromisech, není-liž pravda?