Mezi takzvanými civilizačními chorobami, válcujícími současnou populaci, je několik, které se skrývají ve stínech. Jednou z nich je chronický únavový syndrom (chronic fatigue syndrome, CFS), který lze bez nadsázky označit za “nemoc dneška”. Je to nemoc tichá, bezprostředně nezabíjí, “jen” ničí životy a může se stát jednou z příčin i chorob fatálních. Takový “padouch za scénou”, nepolapitelný vrah.

Možná proto se únavovému syndromu nedostává takové pozornosti, jako, dejme tomu, rakovině. Možná se o něm tak málo mluví i pro to, že západní medicína v tomto případě vlastně docela poctivě přiznává, že neví, co je jeho příčinou - ani jak jej léčit. Jenže nemoci bez léčení neexistují. Stejě jako neexistuje jen jediná léčebná metoda, kterou si usurpuje "vyspělý západní svět". Přestože právě k němu únavový syndrom (CFS) patří jako jeho podivný symbol.

Osmdesát procent unavených

CFS je ve skutečnosti nemoc neuvěřitelně rozšířená. Našla jsem studii, která uvádí v kanadské populaci výskyt zhruba 325 nemocných na 10.000 obyvatel (v rizikové skupině “unavených” - i to je velmi vysoké číslo). Jedna pražská praktická lékařka mě však jen tak mimochodem šokovala prohlášením, že podle její zkušenosti trpí chronickou únavou, připsatelnou “jen” CFS, až 80% dnešních třicátníků. Osmdesát procent! To už stojí za zkoumání!

Homeopatická medicína nerozlišuje fyzické či psychické příčiny nemoci, ale orientuje se podle takzvané totality symptomů, tedy všech příznaků, které daný nemocný člověk vykazuje

Jenže CFS je nemoc "byznysově" příliš nezajímavá. Bohužel pro pacienty, kteří často značně trpí. Chronický únavový syndrom totiž samozřejmě není “jen tak nějaká” únava, ačkoli tak na něj “outsideři”, tedy “ti zvenčí”, kteří měli to štěstí, že jej nezažili, často pohlížejí. Drtivá únava, která krade radost ze života i zdraví a přetrvává (diagnostická kritéria říkají “minimálně půl roku”), je jedním z jeho hlavních projevů.

Co s tím?

Dalšími jsou třeba dlouhodobě zvýšené teploty, bolesti kloubů, svalů a/nebo kostí, zvětšené uzliny, bolesti v krku bez zjevné příčiny, bolesti hlavy, deprese, časté virózy, nachlazení, závratě, poruchy vnímání a paměti. Maličkosti? Ve srovnání třeba s rakovinou asi ano. To ale neznamená, že vás CFS spolehlivě nevyřadí z provozu. A navštívíte-li lékaře, úlevy se obvykle nedočkáte.

“Encyklopedie Galactica” dneška (zvaná kdovíproč Wikipedie), dosavadní “objevy” západní medicíny shrnuje jasně a přehledně: “Vzhledem k neznámé etiologii je léčba symptomatická, mnohdy pragmaticky zaměřená.” Lidskými slovy: nevíme, co to je, ani co s tím.

I to je zřejmě jednou z příčin, proč se na CFS (zatím) tak docela nechytil farmaceutický moloch: Neví, jaké "prášky" by na tu záhadu měl vlastně předepsat. Tím také pacientům (zatím) není schopen ničit zdraví natolik, aby je nevratně poškodil, než si najdou nějakou tu vlastní cestu k vyléčení.

Cesta k... invalidnímu důchodu

Cesty k vyléčení samozřejmě jsou. A je jich hodně. Jenže řada lidí o tom nemá tušení.

Své o tom říká i dáma, která sepsala text s všeříkajícím názvem: “Moje pouť za invalidním důchodem”. “Po téměř čtyřech letech akutní formy nemoci, kdy jsem byla schopna pracovat pouze v rozsahu 7 hod/týdně (na základě dohody o pracovní činnosti) a následném výrazném zhoršení zdravotního stavu, které mne postupně vedlo k rozhodnutí ukončit i tuto pracovní aktivitu, jsem se rozhodla poprvé podat žádost o přiznání invalidního důchodu (ID). Od tohoto okamžiku uplynuly další 3 roky života s touto nemocí, v jejichž průběhu jsem absolvovala celkem čtyři jednání u lékařské posudkové služby (dále jen LPS) české správy sociálního zabezpečení.”

Popisuje pak bez nadsázky srdceryvně, jaké nepříjemnosti jí dělali “posudkoví” a další lékaři, kteří jí odmítali dát invalidní důchod “jen tak na něco”. Její příběh je smutný. Ještě smutnější ale je, že ona dáma nedokázala (možná i pro nedostatek kvalitních informací) jít některou z cest ke zdraví označovaných jako “alternativní”. Možná i pro to, že je jednou z obětí zdravotnických kampaní,  jimž se podařilo "vypálit" do myslí mnohých lidí tento pojem jako s visačkou hanlivé nálepky. A nejzajímavější na tom je, že ve spolupráci ateistického "vědeckého" mainstreamu i významné vrstvy věřících. Co asi v tom bude za čertíka? Pokusme se tedy alespoň naznačit několik metod, které si s únavovým syndromem umějí poradit - a názor na ně ať si udělá laskavý čtenář sám.

Studie: Homeopatie CFS léčí

Jednou z nich je ateistickými vědci vysmívaná a mnoha věřícími naopak démonizovaná homeopatie. Vtip je totiž v tom, že homeopatická medicína nerozlišuje fyzické či psychické příčiny nemoci, ale orientuje se podle takzvané totality symptomů, tedy všech příznaků, které daný nemocný člověk vykazuje. Že homeopatické léky mohou pomoci vyléčit únavový syndrom, potvrzují tisíce pacientů po celém světě. Ti ovšem, jak se pravidelně dozvídáme, jsou “neprůkazní”, protože “nevědečtí”, a to, že je jim dobře, může být způsobeno “šarlatánstvím”, stejně jako “opravdovou medicínou” (ačkoli výsledky té západní málokdy způsobí, že se člověk cítí skutečně dobře - ale to je na jiný článek).

V případě únavového syndromu však máme dokonce lékařskou studii. Pochází z Británie, jedné ze zemí, kde je homeopatie velmi rozšířená (homeopaticky se mimo jiné léčí i britská královská rodina). Trojitě slepá studie s využitím placeba dokázala, že pacienti s chronickým únavovým syndromem, kteří absolvovali homeopatickou léčbu, se zlepšovali více a průkazněji, než ti, jimž bylo podáváno placebo.

Léčba "světovému vědeckému názoru" navzdory

Jak to vysvětlí pánové jako MUDr. Kubek či Jiří Grygar, těžko předvídat. Pravděpodobně si však nějakou tu obezličku najdou - však proti takovým šlendriánům, kteří narušují dogmata náboženství zvaného “světový vědecký názor”, je třeba bojovat jakýmikoli prostředky! V každém případě však již zmíněná studie poněkud popírá větu “zdroje vší pravdy (a lásky)” jménem Wikipedie, že “protože má onemocnění výraznou psychickou nadstavbu, má mnohdy výrazný efekt jakékoliv léčení, byť jde o postup, který nemá na organismus žádný efekt.”

Jsou ale i další systémy, které mohou nemocnému pomoci vrátit se v řádu měsíců do normálního života. Obvykle jsou to ty, které léčí holisticky, to znamená pohlížejí na člověka jako na celek, a zahrnují do obrazu jeho nemoci i problémy nehmotné či energetické. Proto má také s CFS velmi slušné a průkazné výsledky například tradiční čínská medicína (TČM). Teorie TČM rozlišuje čtyři hlavní “skupiny” CFS podle příčin, převážně však má za to, že jde o vyčerpání energie ledvin.

“Potravinové doplňky, byliny, houby a akupunktura, stejně jako zpravidelnění životního stylu, změna jídelníčku a cvičení čchi-kung, tedy pomalé cvičení zaměřené na doplnění energie a správné dýchání, mohou pacientovi pomoci skutečně na pohled téměř ‘zázračně’,” potvrzuje terapeutka čínské medicíny Jana Hollanová. “Znám slečnu, jíž po třicítce diagnostikovali CFS a virovou hepatitidu. Spala osmnáct hodin denně, nebyla schopná normálního fungování. Do života ji vrátily především čínské houby. Pravda je, že jsme terapii kombinovali s homeopatickou a s esenciálními oleji. Kortikoidy, které předepsal lékař, a které brát nechtěla, nakonec brát ani nezačala. Po roce a půl je aktivní, podniká, má rodinu a je zcela bez potíží.”

Je zajímavé, že kromě homeopatie zmiňuje terapeutka i esenciální oleje, o nichž jsme již také několikrát psali. Ty totiž působí kdesi na “spojnici” fyzického těla, a psychiky (především emocí), a proto mohou také skutečně velmi úspěšně napomoci pocitu zdraví a duševní pohody. Pacienti s CFS totiž obvykle mají v anamnéze nějaký druh traumatu: přetížení fyzické (přepracování, opakované virózy), nebo psychické (ztráta zaměstnání, blízké osoby, spirituální neukotvenost). A mimo jiné právě s traumatem umějí esenciální oleje z různých rostlin skvěle pracovat.

Jak nejít špatným směrem

Oleje a potravinové doplňky od americké Young Living jsem ozkoušela na vlastní kůži a mohu potvrdit, že fungují. Že léčí, se o nich samozřejmě nesmí říkat. Zakázala to sama společnost poté, co ji americká FDA hrozila pohnat před soud. Můj soukromý názor je, že se tak stalo prostě proto, že fungují až příliš dobře. Tedy, příliš dobře na to, aby nezvedaly mandle některým lidem.

Těm, kteří bez skrupulí “vyrábějí” invalidy, aniž se obtěžují jim přiznat invalidní důchod. Těm, kteří se rovněž neobtěžují zkoumat, co by pacienty mohlo doopravdy vyléčit a šmahem vše odsuzují jako “šamanismus a kozí bobky”. Ale především jejich loutkovodičům, kteří tyto “užitečné idioty” - a s nimi zpohodlnělou většinu, neuvyklou péči o vlastní zdraví a zodpovědnosti za ně - vedou po široké, pohodlné cestě, dlážděné prášky a “uznáními” invalidních důchodů. Kam vede, nejspíš víme dnes už skoro všichni. I když si to ne všichni chtějí přiznat.

Možná by bylo fajn vykročit pro změnu opačným směrem. Cesta to není lehká. K vyléčení jakékoli nemoci obecně, a nemocí, které jako CFS působí “na soutoku” těla s psychikou speciálně, je totiž třeba především odhodlání - a značné dávky pokory. Především s ní je možné se dovolat pomoci “zvenčí”. Bez ní, jak jsme dřív také vědívali všichni, žádného vylečení není.

Jenže - nejít po ní je nekonečně těžší.

Koneckonců: Jak říká klasik, prokleta je cesta špatným směrem.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.