Kritiku politického dění u nás provází dlouhodobě několik základních témat. Vládnoucí koalice dělají naschvály opozici a neřeší s ní naprosto základní zákony, které mají dalekosáhlý vliv na životy lidí, zdaleka přesahující volební období. Práce opozice se smrskla na systematické pokusy o vyslovení nedůvěry vládě.

Politické strany v opozici vyčítají obsazování míst ve státních podnicích vládnoucími koaličními stranami a poukazují na čachry a prošustrované peníze. Když se však po čase strany vymění a dříve opoziční strany se podílejí na vládě, dělají to samé. V otázce zahraniční politiky neexistuje shoda mezi vládnoucími stranami a opozicí už dlouhé roky. A je jedno, kdo vládne, protože úkolem opozice se stalo jediné – bez rozdílu tématu být prostě proti. V roli opozice nenechají nit suchou na členech vládnoucí koalice, ale když jim chybí po dalších volbách křesla ve sněmovně k uchopení vlády, stanou s bývalých nepřátel na život a na smrt noví koaliční partneři a usmívají se na společných fotografiích. Toto všechno je předmětem oprávněné kritiky lidí u nás. Paradoxně těch samých lidí, kteří nemohou přijít na jméno Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi za Opoziční smlouvu.

Tzv. Opoziční smlouva (celý text je zde - a přečtěte si ji, protože drtivá většina kritiků ji nikdy nečetla a zná ji jen předchroustanou novináři, což je u nás tak typické), tedy „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“, řešila všechny výše jmenované neduhy. Respektovala právo vítěze voleb na sestavení vlády. Zavazovala obě strany k respektu, eliminovala vydírání ze strany dnešních tzv. koaličních partnerů, kdy vládní koalice dnes vznikají ze stran, které mají mnohdy antagonistické cíle a je tudíž jasné, že budou mít trvání jen do doby prvního sporu, garantovala předjednání důležitých zákonů s opozicí ještě před schvalováním v parlamentu a tedy vyslyšení a zapracování věcných připomínek druhé strany, garantovala opoziční straně obsazení kontrolních míst ve státních institucích, aby mohla dohlížet na vládu vítěze voleb, garantovala dohodu v zahraniční politice, abychom nevypadali jako pitomci, když jí měníme podle toho, kdo zrovna vládne, tedy aby byla zajištěna kontinuita pozic České republiky na mezinárodním poli. Ve své podstatě představovala variantu většinového volebního systému s jasnou odpovědností vládnoucí strany za její kroky do příštích voleb, tedy přesně to, po čem dnes kritici současného stavu tak volají, a představovala přesný opak toho, co tu od té doby zažíváme, tedy nestabilitu vládnoucích koalic a přeběhlictví.

Trvám na tom, že Miloš Zeman s Václavem Klausem dělali tehdy opravdovou politiku. Drželi vzájemně slovo přesto, že viděli řadu věcí jinak. Nestalo se, aby jeden druhého podrazili, jak tomu je od té doby pravidelně ve všech vládách, ať už se s ODS či ČSSD na ní podíleli Zelení, KDU-ČSL, Věci veřejné, Lidem, nebo bůhví kdo ještě. Pravdou také je, že se kolem nich srotili lidé, ostatně jako je to vždy kolem všech leaderů a vítězů, kteří dokázali vytěžit ze smlouvy pro sebe maximum. A pravdou asi bude také to, že takové lidi oba přehlíželi, nevěnovali jim dostatek pozornosti, nedokázali je praštit přes prsty a nakopat jim zadek za to, že zneužili existenci této smlouvy k vlastním čachrům a devalvovali tak obsah dohody o stabilitě politického prostředí v očích občanů České republiky.

Období přímých politických protivníků Klause a Zemana považuji od té doby za poslední, kdy předmětem sporů byly ideje a ne politikaření, politická korupce a koaliční vydírání. A že se našli hajzlové, kteří zneužili jejich společného kroku k vlastnímu obohacení? Tak je to, bohužel, vždycky. V každé skupině se nějakej ten hajzl najde a Klausovi i Zemanovi kladu za vinu, že nepamatovali na kontrolní mechanismy, které by tomu v jednotlivých případech zabránily. Přesto všechno byla Opoziční smlouva aktem státníků a zajistila politickou stabilitu, o které se nám dnes už může jen zdát. Od té doby taková dohoda není a podívejte se, jakej bordel tu teď v parlamentu máme.

Psáno pro blog idnes.cz