Po přečtení dvou rozhovorů s panem Radomírem Malým musím jako historik, specializující se na dějiny starověku a středověku, uvést do skutečných historických souvislostí mnohá jeho tvrzení, která nemají s dějinnou realitou naprosto nic společného. Způsob, jakým v rozhovorech prezentuje dějiny katolické církve a s ní související historické událostí je velmi manipulativní, demagogický, zejména však lživý a historicky zavádějící. To vše s jediným cílem. Vychválit katolickou církev. Hned v úvodu chci upozornit, že dějiny nelze vykládat náboženskými dogmaty a deformovat je tak dlouho, dokud se nepovejdou do vírou přesně vymezených mantinelů.

Za velmi závažná také považuji tvrzení, která zcela popírají historickou realitu. Mám na mysli autorovy výroky ohledně postavení žen v křesťanské společnosti, středověkých křížových výprav,  čarodějnických procesů, vztahu katolické církve k různým herezím, židovské otázky, šíření katolické víry mezi jinověrci a mnoha dalších témat. Ze slov doktora Malého pramení pouze dva závěry – neúcta k dějinám a pevná víra.

Rovnoprávnost žen

Podle pana Malého to bylo právě křesťanství, které přineslo zrovnoprávnění žen s muži a dokládá to výrokem sv. Pavla. Tomu říkám historický důkaz. Opak je pravdou. Bylo to právě křesťanství, reprezentované především katolickou církví, která ženám vymezila maximálně podřadné postavení ve společnosti. Ženy byly od počátku považovány za podřadné, byly plně podřízeny svému muži, byly prakticky bezprávné. Autor jaksi opomíjí, že podle citovaného sv. Pavla je hlavou církve Kristus a muž je hlavou ženy.

Ženy byly a priori považovány za hříšné. Sv. Ambrož na adresu žen řekl: „Věřím, že v ženě má počátek zlo a skrze ni počala lež.“ To je pravý obraz postavení ženy v křesťanské společnosti jak ji hned na počátku definovali katolické autority. Třeba i sv. Tomáš Akvinský dal jasný návod k tomu, jak ženy chápat: „Žena je rychle vzbujelým býlím, je to nedokonalý člověk, jehož tělo jen proto rychleji dospívá, poněvadž je méněcennější a poněvadž se s ním příroda zabývala méně... Žena je nepodařený muž.“

Každý projev neposlušnosti či samostatnosti žen byl církví tvrdě trestán. A nedej bože, aby snad taková žena byla dědičkou starší pohanské moudrosti a ovládala třeba léčitelské umění. Nenávist katolíků k ženám pak právě vygradovala během honů na čarodějinice, kdy byly tisíce žen velmi trýznivým způsobem mučeny a zabíjeny. To je holá historická skutečnost, naštěstí již popsaná i v odborné literatuře. Dnes totiž autorům nehrozí to, že budou za své myšlenky, odlišný názor či jen za popis reality mučeni a upáleni. Pálení „závadných“ knih bylo jen drobností. Mimochodem, knihy ve velkém v dějinách pálily jen dvě mocenské skupiny. Katolíci a nacisté.

Přitom ženy na tom byly již před příchodem křesťanství mnohem lépe. Je sice pravda, že římská společnost je rovněž podceňovala a zbavila téměř všech práv (z této společnosti také vyrostla ta křesťanská), ale už třeba v keltské civilizaci byla žena s muži naprosto rovnoprávná. Mohla být vůdcem, duchovní i společenskou autoritou – druidem, mohla dědit, svobodně žít i bojovat.

Křížové výpravy

Radomír Malý dále předkládá tezi, že křižácké výpravy byly obrannými válkami před mohamedánskou agresí. Takový výrok bych možná očekával od večerního studenta katolické školy, ale ne od někoho, kdo se označuje za historika. Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první tzv. křížovou výpravu proti nevěřícím na východě. Každému, kdo přijme znamení kříže slíbil věčnou blaženost a navíc prominutí všech pozemských hříchů. Vrazi, lupiči, hazardní hráči, žoldáci, zkrachovalci, násilníci, všem bylo odpuštěno, nikoliv symbolicky, ale reálně. V téže době žili v Jeruzalémě, který byl cílem výpravy a měl být křižáky osvobozen, což se dá přirovnat k „osvobození“ Československa roku 1968, jen mnohonásobně horšímu, vedle sebe v míru lidé víry židovské, křesťanské i muslimské. Do té doby, než do Svaté země vtrhly hordy evropských křižáků a roku 1099 dobyli Jeruzalém. Bez ohledu na vyznání byli všichni povražděni. A v žádném případě nešlo o výjimku. Násilný vpád křižáků do svébytného světa Předního Východu, trvající necelých 200 let, zasel v této zemi nenávist vůči křesťanům tak silně, že se s jeho důsledky potýkáme dodnes.

Stejně jako v Palestině postupovali i účastníci kruciáty proti albigenským, zvaným též kataři, což bylo křesťanské heretické hnutí s centrem v jižní Francii. Učení katarů bylo přísnětické, mnohem více než u církevních řádů, které umožnovaly nápravu hříchů. Byl ohrožen systém a tak papež Inocenc III., papež velmi ambiciózní a mocichtivý, vyhlásil proti katarům křížovou výpravu. Aby žoldáky správně motivoval, nejprve slíbil dva roku odpustlů a když to nezabíralo, slíbil účastníkům půdu, kterou dobyjí. To bylo ve feudálním světě zcela něco jiného. Pod ochranou kříže svatí bojovníci vybíjeli civility, hromadně upalovali katary a pustošili celá města. Kořist byla obrovská. Při obléhání města Béziers, když se rozhodovalo jak poznat katary od katolíků, dostalo se jim od papežovova přidělence jasných instrukcí, aby je pobili všechny, Bůh si ty své pozná. Během války proti katarům vznikla inkvizice a začala nabývat na moci a významu.

Krvavá katolická víra

Ať už doktor Malý chce, nebo nechce, faktem je, že v dějinách nenajdeme jinou organizaci, která by měla na rukou tolik krve a ničení jako právě katolická církev. Začalo to ničením památek starověkých kultur, pálením antických spisů, které obsahovaly významné myšlenky filosofů, matematiků, geografů, fyziků, architektů ai poklady literární tvorby. Doktor Malý by jistě namítl, že to není pravda, že naopak křesťanské kláštery zachránily mnohé z antických vědomostí a dál tyto vědomosti prohlubovaly. A já říkám ano, kapka sladké vody v moři. Ztraceno katolickou agresí a nesnášenlivostí bylo ztraceno mnohem víc a to, co se dochovalo, bylo zachráněno nejprve Araby a teprve z arabských spisů ve vrcholném středověku přepsáno do latiny.

Samotné šíření slova Božího bylo rovněž velmi svérázné. Už ve 4. století přišel sv. Augustin s ideou a obhajobou svaté války, která dovoluje násilím šířit pravou víru. O tom se málou ví a svatá válka bývá považována za vynález muslimů. Velký křesťanský panovník Karel Veliký uděloval katolický křest pohanským Sasům a Bavorům rovněž po křesťansku. Buď přijmeš křest, nebo jdeš tam a ukázal na hromadu bezhlavých těl těch, kdo odmítli křest. Podobně si katolíci počínali i po objevení Ameriky. Vraždění, popravy, upalování a násilné křty, likvidace původních kultur a pálení cenných kodexů předkolumbovských civilizací, které popisovaly události mnohem starší, než je křesťanství samo. Řádění inkvizice bylo pro moderního člověka nepředstavitelné.

Velmi promyšlené byli i způsoby jak dosáhnout svého. Bylo zapovězeno prolévat krev křesťanů. Proto byly vanalezeny způsoby trýznění a usmrcování bez kapky krve. Očištit od hříchu mohl pouze oheň a proto se upalovalo. Dokonalosti ve svém řádění pak dosáhla španělská inkvizice. Řádění katolické inkvizice bylo tak děsivé, že by si vyžadovalo samostatný článek. Pokud byla obviněnému prokázána vina, doznání se přitom mnohdy vynucovalo právě velmi promyšlenými způsoby mučení, byl předán světské moci k vykonání trestu. Jak pokrytecké! Katolická církev si umyla nad odsouzeným ruce jako Pilát nad Ježíšem.

Nenávist a povýšenectví

Mohl bych psát ještě dlouho, ale je to příliš děsivé na to, abych vše shrnul do jednoho textu. Slova Radomíra Malého mne jako historika děsí. Děsí mne, neboť to jsou dogmatika, který naprosto nerespektuje dějiny. Navíc jasně ukazuje, jakým způsobem přemýšlí jím tak opěvovaná katolická církev. Nebo se snad domníváte, že svéprávný historik, tedy vědec, může vypustit z úst toto: Pán Ježíš řekl jasně: „Já jsem cesta, pravda i život... Nikdo nepřichází k Otci jinak než skrze mne...." Pouze On prolil za nás na kalvárii svou krev, abychom mohli být spaseni, nikoli Mohamed nebo Buddha. Vytvářet proto dojem, že všechna náboženství jsou si rovna, je lež.

Ptám se tedy?. Lze vůbec věřit člověku, který učí dějiny a svůj projev začíná slovy Pán Ježíš? Je to vůbec historik? Tato slova fanatického dogmatika jsou jasným důkazem nenávisti vůči odlišnosti, kterou učí katolická církev. Pocit nadřazenosti katolické církve nad ostatními – lidmi, kulturami i jinými vyznáními – se prolíná dějinami jako červená nit. Víra v Buddhu, Alláha, Velkého ducha prérií, Jahveho vychází z různých kultur, různých oblastí světa, různých zkušeností i dějinných okamžiků. Neznamená to, že je někdo více, nebo méně. Katolíci si to ale nemyslí. Ve jménu Ježíše Krista přijmi mou víru, nebo zemři. Mimochodem, pokud by se Ježíš objevil ve středověku či později, byl by pro původnost a čistotu svého učení sám katolíky upálen jako kacíř.