Čím nižší jsou výkupní ceny potravin, tím vyšší jsou zisky obchodních řetězců, které mají v ČR podíl na trhu skoro 80%, v Západní Evropě a v některých zemích východu ještě vyšší. Řetězce určí, za kolik jsou ochotny nakoupit, a do této ceny se musí dodavatel vejít, nebo přestane být dodavatelem. Brambory se vykupují typicky za 2,40, prodávají za 19 Kč, přirážka na příklad na jogurtech ve skle je 105%. Drobní zemědělci se se svým zbožím na regály řetězců nedostanou, nejsou schopni zajistit dlouhodobé dodávky pro celou síť ve stálé kvalitě. Zákazník zde o nabídce nerozhoduje, jak tvrdí ideologové hypotetického liberalismu. Suverénem je „velký maloobchod“ se silou přinejmenším lokálního monopolu. Ve Finsku ovládají dva řetězce 90%, ve Francii čtyři řetězce 95% trhu s potravinami.

Po předložení návrhu novely Zákona o potravinách se s radami se roztrhl pytel. Hlavně prý nenarušit „volnou obchodní soutěž“. Ta ovšem neexistuje, pokud nemáme na mysli soutěž dodavatelů, kdo nabídne nižší cenu. Říká se tomu závod ke dnu.

I Petr Holub na stránkách „plus rozhlas“ naivně rozumuje, jak jsme u něj zvyklí, v článku pod názvem „Čechům českou kvalitu“. V návrhu Radima Fialy objevil „rozpor“. Ten je prý v tom, že Češi chtějí české potraviny, ale žádají, aby byly kvalitní. „A každý tuzemský zákazník ví velmi dobře, že české zboží není vždy nejlepší alternativou.“ Proto prý „bude jenom správné“, když návrh Sněmovna odmítne.

Řetězce nakupují ze zahraničí vysoce dotované přebytky, které mohou, ale také nemusí být kvalitní, zejména pokud tráví čas ve skladech a cestováním po Evropě, protože se je nepodařilo realizovat na tamním trhu. Dotován je i vývoz a doprava, vyjde to pro producenta lépe než kompostárna nebo kafilerie. Některé státy produkují s dotacemi několikanásobek vlastní potřeby.