Odvděčuje se nám proto jednoduchostí zpráv, kdy černé je stále černé, stejně tak bílé, kamarádi na Západě, kteří ať udělají cokoli, vždy je to správně, a zase naopak čerti na východě dělají jen špatné. Poradí nám i koho volit, a koho zase ne, a pokud zvolíme špatně, snaží se zajistit nápravu. Vůbec se nepřetržitě stará nejen o naše chování, ale i myšlení. Myslel jsem, že je to taková naše specialita, ale chyba lávky, letošní prezidentské volby v USA mě přesvědčily o opaku. Stejně jak u nás, zvolili nyní Američani špatně, proto i jejich mladí demonstranti mají osvědčené heslo, „M. Z., v jejich případě D. T., není mým prezidentem“. Stejně jak u nás mu vyčítají hrubost a další, takřka totožná, pochybení.

Média se ale nespoléhají pouze na mladé demonstranty, ale také na vybrané politiky, analytiky, politology, filosofy, vojáky, soudce a další, tedy elitu společnosti a dopřává nám jejich názory, rozhodnutí, nebo osvětlení nějaké události, či stavu měrou více než vrchovatou. Nějak přitom pomíjí historii, ale i nedávné události, některým slovům pak dávají jiný význam.

Platí vůbec ještě něco? A pokud ano, tak co, kde a pro koho, stále častěji si sami sobě klademe otázku. Tu se jedná o návrh nebo rozhodnutí někoho z politiků, či odpověď, kterou dal na otázku k nějakému problému. Někdy obdobné jednání představitele nějakého hnutí, nebo obecně prospěšné společnosti a také třeba jen zájmové skupiny. Bohužel se tyto otázky kladou i k některým soudním rozhodnutím. Nejen naši zemi, ale zdá se, že celý svět ovinuly nějaké mraky. Všude jsou si náramně podobné, jak přes kopírák. Stačí si připomenout události poslední doby.

Jsme na rozcestí

Např. šéf Vojenského výboru NATO, náš generál Pavel, měl údajně prohlásit "Jsme svědky první nezákonné násilné změny hranic od druhé světové války," v souvislosti s ruskou anexí ukrajinského Krymu. Pavel. Nějak zapomněl na golanské výšiny, a vůbec Malou Asii, ale i třeba na Jugoslávii a další, nehledě k tomu, že na Krymu se rozhodlo o připojení k Rusku referendem, jaké předtím v roce 1991, aby se Krym stal součástí nové Ukrajiny, nebylo ani vyhlášeno.

Dovolím si i připomenout, že naši Ústavu lze měnit pouze kvalifikovanou většinou hlasů poslanců a senátorů Parlamentu ČR. A pokud není změněna, musí být také dodržována, a to i nejvyššími ústavními činiteli, ať je to premiér, ministři a další. Tedy vláda rozhoduje ve sboru, ministra jmenuje a odvolává prezident na návrh předsedy vlády. Rozhodnutí ani jednoho z nich není podmíněno ustanovením koaliční dohody a souhlasem předsedy koaliční strany, které je ten či onen ministr členem. Tady si osobují předsedové stran značně více práv, než skutečně mají. Je pak s podivem, že takoví ochránci demokracie, ústavy a právního pořádku, které v našich elitách máme, se s tím spokojí. Nebo se tak vyčerpali jednak hledáním a zveřejňováním prohřešků prezidenta, nebo nadáváním prezidentovi, které nyní přímo v mistrovské pubertální formě předvedl umělec Černý, že na tyto věci jim už nezbývá čas.

Odvoláváme se všichni na demokracii, naposledy měl o ní projev prezident Obama v Řecku, který ji definoval jako vládu, či moc lidu a připustil její nedostatky, bez toho, aby uvedl, jak se jich zbavit. Domnívám se, že to je strašně málo. Jsme na rozcestí. Budeme-li demokracii považovat stále jen za moc a vládu někoho, bez dalšího, bez stanovení podmínek jejího uskutečňování, dostaneme se velmi snadno někam, kam se nikomu z nás nechce. Demokracie je spíš respektování řádu a pravidel života, ale i kázně sebe sama k jejich uskutečňování a naslouchání druhým. Asi by každý měl uléhat s vědomím, že zítra by mělo být lépe, protože něco sám pro to udělal, a ne jen, že na někoho vyzrál nebo ho zpucoval. A lidé by se měli posuzovat a odměňovat podle přínosu pro společnost, nikoli podle pokroucených hesel. Zachovávejme spolu pravidla, která jsme si stanovili a neměňme je pokaždé, když se nám momentálně nehodí, je to cesta do pekel.