Některé z nich, jako například sankce, uplatňují přímý ekonomický nátlak. Jiné, třeba rozvoj volného obchodu a otevření trhů, fungují tak, že nutí ostatní země měnit jejich vlastní motivace. Všechny ale vycházejí z předpokladu, že americká ekonomická moc nemá konkurenci, což Washingtonu dává výjimečnou kapacitu prosazovat své zájmy, aniž by sahal k moci vojenské.

Pokud ale není ekonomická síla prosazována moudře, může vést k nešťastným důsledkům, produkovat nežádoucí krátkodobé výsledky a napomáhat dlouhodobému úpadku vůdčího postavení americké ekonomiky. Washington dnes svou ekonomickou moc využívá stále agresivněji, čímž podkopává svou globální pozici, a tím i schopnost jednat v budoucnu efektivně. Symptomy problémů jsou viditelné už několik let, ale výrazně se zhoršily během Trumpovy administrativy, která bezhlavě uvaluje cla na spojence i na rivaly, vyhlašuje sankce proti Íránu, aniž by se alespoň snažila předstírat, že má k tomu mezinárodní podporu, a ve všech případech postupuje tak, jako by si nebyla vůbec vědoma negativních dopadů na americké zájmy.

Jakákoli politika je v zásadě obchod, nicméně američtí činitelé přijali za své přesvědčení, že Spojené státy jsou tak velké a mocné, že se na ně zákony politické a ekonomické gravitace nevztahují. Podle tohoto uvažování mohou USA zahájit obchodní války a nikdo se nevzepře, protože, slovy ředitele Trumpovy Národní obchodní rady Petera Navarra, „jsme nejlukrativnější a největší trh na světě". Spojené státy tedy mohou hrozit sankcemi svým nejbližším spojencům a partnerům a oni budou přesto nějak spolupracovat, dnes i v budoucnu. A mohou činit špatná ekonomická rozhodnutí, ale vůdčí postavení dolaru nějak zůstane nedotčeno.

Ve světě, který se stále více mění a stává se multipolárním, nelze ekonomický vliv Spojených států už považovat za jistotu. Agresivní a jednostranné využívání moci státu už samo o sobě tento vliv ohrožuje. Pokud totiž bude Trumpova administrativa pokračovat v nastoupeném tempu, riskuje nejen globální odpor, který poškodí její okamžité politické cíle, ale současně omezí i dlouhodobou americkou schopnost vyvíjet tlak na globální scéně. Takový výsledek bude tragický i ironický zároveň: tvůrci americké politiky, zaslepení vírou v neomezenou moc své země, urychlí její sestup.

Ačkoli mezinárodní obavy ze stále agresivnějšího amerického využívání ekonomických nástrojů sílí už po dekády, právě až za Trumpa se situace dostává do akutního stadia. Jeho administrativa se opravdu chová, jako kdyby byly USA imunní vůči důsledkům, ať už v podobě rivalů, kteří vyvinou protitlaky, nebo spojenců, kteří odmítnou legitimitu americké politiky. Tento chaos je obzvlášť patrný ve dvou oblastech: v Trumpově protekcionistické obchodní politice a v jeho odstoupení od jaderné dohody s Íránem. V prvním případě spojenci reagují uvalováním recipročních cel na americký dovoz, ve druhém případě nejbližší evropští spojenci Washingtonu – Francie, Německo a Británie – jednají nyní přímo s íránskou vládou, aby našli cesty, po nichž by při svých obchodech obešli finanční systém založený na dolaru.

Výhled pro americkou ekonomickou státní politiku není nejveselejší. Když přijde na sankce, ostatní země je už brzy začnou zpochybňovat nebo ignorovat. A čím víc se budou ostatní snažit sankce obcházet nebo před nimi prostě zavírat oči, tím větší náklady USA samy ponesou, aby sankce monitorovaly a prosazovaly je. A čím více zemí bude prosazování sankcí unikat, třebas jen tím, že oddělí firmy obchodující se Spojenými státy od firem obchodujících se sankcionovanými státy, americké sankce budou ztrácet na účinnosti. A pokud se ostatní země spojí, aby americké sankce odmítly, může se Washington ocitnout v situaci, kdy si bude muset vybrat mezi sankcemi proti všem a jejich prostým zrušením.

A vše se ještě zhoršuje tím, že USA ztrácejí svou dominantní pozici v globálním obchodu. Dnes jsou s to prosadit si svou hlavně díky tomu, že neexistuje alternativa dolaru a že žádný exportní trh není tak atraktivní jako ten americký. Pokud ale bude Washington dál nutit jiné země, aby se držely jeho politiky, kterou nepovažují ani za legální, ani za moudrou, v příštích dvaceti třiceti letech se od americké ekonomiky a od dolaru odvrátí. Z dlouhodobého hlediska se vznik alternativních center ekonomické moci zdá být neodvratný, ale bylo by hloupé tento proces urychlovat, a co hůř, měnit přitom USA v toxickou záležitost...

I v obchodu USA podle všeho čeká budoucnost větší, a možná i neférovější, konkurence. Současný mezinárodní ekonomický systém nefunguje bezvadně, ale má pravidla proti nefér obchodním praktikám i způsoby, jak je prosazovat. A co víc, systém nutí všechny národy dodržovat pravidla. Čína a Rusko se nepřidaly ke Světové obchodní organizaci jen kvůli prestiži; chtějí z toho mít i výhody, jako jsou například preferenční celní sazby a právní nástroje proti protekcionismu. Pokud USA odstoupí od své role garanta celého systému, mohou ostatní země pravidla obchodování přepsat. A sotva přitom budou mít na paměti zájmy USA.

Pokud si Washington chce udržet své ekonomické páky i do budoucna, musí začít tím, že si upřímně přizná meze americké moci a handly, které každou politiku provázejí. USA musí hájit své právo jednat nestranně a v některých případech dává smysl i agresivní postup proti přáním spojenců, ale tvůrci politiky tak musejí činit při plném vědomí potenciálních důsledků a jen v opravdu nezbytných případech. Jednostranné akce lze koneckonců mnohem snáz obhájit, když jsou výjimkou a nikoli pravidlem.

V současnosti se ale nezdá, že by Trump ustupoval od agresivního multilateralismu v americké ekonomické politice, naopak, je pravděpodobné, že může ještě přitvrdit. Pokud se tak stane, bude na Kongresu, aby sám ovládl své puzení k jednostranným krokům, začal dohlížet na exekutivní rozhodnutí týkající se sankční a obchodní politiky a zajistil, aby politika byla rozumnou a v souladu se zájmy Spojených států. Ještě je čas, aby USA zmírnily alespoň některá rizika, kterým aktuálně čelí, a vytvořily prostor pro efektivnější využití státní ekonomické politiky do budoucna.

(redakčně kráceno)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.