Končící rok 2014 přinesl dvě výročí s nesmírným významem nejen pro Evropu, ale též pro téměř celý ostatní svět. Především půlkulaté, totiž 95. výročí mírové smlouvy vítězů 1. světové války s Německem (podepsána ve Versailles) a Rakouskem (v Saint-Germain-en-Laye). Jakožto Versailleský mír se obvykle uvažují obě tyto smlouvy z roku 1919 a navíc smlouvy s Maďarskem a Rumunskem (1920) a Tureckem (1923), projednané a podepsané rovněž v místech ležících v blízkosti Paříže. Smyslem všech těchto smluv bylo ukončení válečného stavu po válce, jejíž vypuknutí zaznamenalo v roce 2014 sté výročí. Proto bychom ze svých úvah neměli vylučovat ani mír Brest-Litevský, který bylo v roce 1918 donuceno podepsat Rusko, rozvrácené říjnovou revolucí.

Něco málo definic

Nehodlám se zabývat otázkou viny za válku, která znamenala ztrátu nejméně 10 milionú lidských životů, zástupy invalidů a dalších raněných, bídu a rozvrat ekonomiky. Názory zde jsou velice rozdílné a je pro mne obtížné ztotožnit se s převládajícím domácím přístupem, který zlehčuje sarajevský atentát stylem Jaroslava Haška. Chtěl bych se však zabývat charakterem této války, a to z hlediska známé teze T. G. Masaryka, který ji považoval za střet demokracie s teokracií, pod kterýmžto pojmem bychom měli spíše hledat autokracii jakožto opak demokracie. V tom případě musíme alespoň stručně říci, co je třeba rozumět pod pojmem demokracie.

Ztotožňuji ji s běžně užívaným pojmem liberální demokracie, tedy s existencí vlády práva a základních práv a svobod včetně svobodné volby zastupitelů na všech administrativních úrovních státu. Vycházím z toho, že tzv. neliberální demokracie, která z těchto podmínek zpravidla splňuje jen (často zmanipulované) volby, demokracií vůbec není. Zmíněné podmínky bývají ovšem splněny v různé míře. Proto se nevyhneme ani pojmu dokonalejší či kvalitnější demokracie, ani jeho opaku. Totéž platí o systémech autokratických. Pokud jde o tuto kvalitu, budeme ji zřejmě hledat především tam, kde je co nejvíce moci v rukou osob, které byly do svých funkcí zvoleny voliči nebo jimi zvolenými zástupci. Je to ovšem přístup do jisté míry konvenční, neboť nepřihlíží k vyspělosti dané společnosti, která spoluurčuje optimální formu demokracie.

Kdo byl kdo

Přejděme tedy konečně k prezentaci bloků stojících v Evropě proti sobě v letech 1914-18. Základ Dohody tvořili signatáři Entente cordiale (1904). Byly to země vyspělé demokracie, Spojené království a Francie. Spojené království bylo konstituční monarchií, kde vláda byla zodpovědná panovníkovi, a proti rozhodnutím parlamentu bylo možné královské veto, které však od dob Marie Stuartovny (1704) nebylo uplatněno. Francie byla od porážky Napoleona III. parlamentní republikou, v obou zemích byla kritéria demokracie plněna. Na stranu Dohody pak byla 1915 ještě přikoupena Itálie se svou poněkud zkorumpovanou demokracií, v roce 1916 přibylo na straně Dohody ještě Portugalsko a Rumunsko, obě spíše nestabilní demokracie, Rumunsko v roce 1918 ale kapitulovalo. V roce 1917 se na straně Dohody zapojily demokratické Spojené státy, které také válku na západě ve prospěch Dohody rozhodly.

Na straně Dohody bojovaly od prvních dnů také dva nedemokratické státy. Jednak Srbsko, jež bylo nakonec rakousko-uherským vojskem obsazeno, jednak carské Rusko, jež koncem 1917 oslabila komunistická revoluce, což vládu donutilo podepsat s Německem a Rakouskem-Uherskem v březnu 1918 mír, jímž ztratilo rozsáhlá území na západě, z nichž část po příměří opětně obsadilo. Dalším nedemokratickým spojencem bylo Řecko.