Hitlerovo Německo dávalo najevo, že přechází od politiky likvidace mírových smluv k přípravě územní expanze. To mělo pocítit právě Československo, které bylo Hitlerem označováno za „versailleský“ zmetek. Hitler nechtěl pouze připojit území obývané německou menšinou, ale hodlal začlenit české země, jako „staré říšské území“ k Německu a uvažoval i o etnickém zničení českého živlu v tomto prostoru.

Hitlerův odpor vůči Československu však vyplýval i z jeho nenávisti k jeho demokratickému režimu, který například umožňoval, aby v ČSR nacházeli azyl příslušníci německé antinacistické emigrace. Německé vojenské velení naplánovalo proti Československu válku. Ve vojenských směrnicích z 24. června 1937 označovalo útok na Československo jako „Fall grün“. V listopadu 1937 se uskutečnila tajná porada Hitlera s německými generály, na níž Hitler vytyčil hlavní linii své politiky vůči střední Evropě. Agrese měla směřovat nejprve vůči Československu a Rakousku. Hitler předpokládal, že Západ nezasáhne ani ve prospěch Rakouska, které hodlal připojit k třetí říši, a nakonec ani ve prospěch Československa.

Na počátku roku 1938 se nacistické plány dostaly do stadia realizace. To bylo patrné zejména poté, co Hitler přednesl 20. února 1938 v říšském sněmu projev, v němž vyzval k převzetí odpovědnosti za 10 milionů Němců žijících v okolních státech, a zvláště poté, co došlo 13. března 1938 k připojení Rakouska k Německé říši. Británie a Francie si válku nepřály a pro jejich politiku mírového řešení sporu s hitlerovským Německem se vžilo označení politika appeasementu – usmiřování agresora. Pro Československo se stalo osudovým problémem, že jeho hlavní mezinárodně politická opora – Francie – byla oslabena vnitropolitickými spory i negativním vztahem veřejného mínění k válce. Stále zřetelnější též bylo podřizování se francouzské zahraniční politiky Británii. Na tomto faktu nic nezměnil ani nástup nového francouzského kabinetu Eduarda Daladiera v dubnu 1938.

Roli Hitlerova nástroje k rozbití československého státu sehrála Henleinova Sudetendeutsche Partei (SdP). Ostatně Henlein v tajném dopise A. Hitlerovi 19. listopadu 1937 potvrdil, že cílem politiky SdP je začlenění českých zemí do Německé říše. Úplné ztotožnění se SdP s agresivními záměry Německa dobře ukazuje průběh jednání zástupců SdP s československým prezidentem a vládou v roce 1938. V březnu 1938 přijal Henlein Hitlerovu směrnici klást čs. vládě takové požadavky, které by nemohla přijmout. Skončila také politika německého aktivismu. 22. března 1938 totiž vystoupili z čs. vlády němečtí agrárníci a poté i křesťanští sociálové.

V dubnu 1938 SdP na sjezdu v Karlových Varech formulovala 8 požadavků, které jsou známy jako tzv. karlovarský program. Patřilo k nim uznání německé národní skupiny, samospráva německého území a svoboda hlásání „německého světového názoru“, tj. nacionálního socialismu. Henlein program předložil prezidentu Benešovi a vládě. SdP hodlala odmítnout i připravovaný národnostní statut, který podstatným způsobem rozšiřoval menšinová práva a vycházel německé menšině vstříc v jazykových i správních otázkách. Navíc mohl Československu získat sympatie u Británie a Francie jako důkaz toho, že Československo hodlá menšinovou problematiku řešit. O to více se stupňovala propagandistická tažení proti Československu jako státu, který utiskuje menšiny a zejména své Němce.

Napětí v pohraničí se stupňovalo od poloviny května 1938, kdy se připravovaly obecní volby. SdP hodlala volby využít jako plebiscit německého obyvatelstva o jejím heslu zpět domů do Říše – Heim ins Reich. Přicházely zprávy, že případné předvolební incidenty by mohly vést k německému vpádu na území ČSR. Dokonce se objevily zpravodajské informace o soustředění německých vojsk v blízkosti československých hranic. Německo tyto zprávy popřelo a označilo je za československou provokaci. 20. května 1938 československá vláda přesto vyhlásila částečnou mobilizaci, která byla považována za výraz odhodlání bránit nezávislost republiky. Úspěšně prověřila schopnosti čs. armády a částečně přispěla i ke zklidnění situace v pohraničí, kde se SdP zalekla síly armády a Stráže obrany státu. SdP ale v obecních volbách dokončených v červnu 1938 výrazně uspěla a získala drtivou většinu německých mandátů. Například v Liberci získala 33 mandátů, zatímco německý demokratický blok jen 2 a česká kandidátka 6.

I když Británie a Francie vyslovily Československu svoji podporu, nehodlaly kvůli československo-německým sporům riskovat evropskou válku. Británie a zejména její ministerský předseda Neville Chamberlain navíc již uvažovali o další možnosti jak vyřešit sudetoněmecký problém. Tou mělo být odstoupení československého území, na kterém německá menšina žila, Německu. Největším problémem tohoto řešení však zůstával francouzský spojenecký závazek vůči Československu. Velká Británie proto zároveň vyvíjela na Francii tlak, který měl toto spojenectví zpochybnit.

Československá vláda i nadále hledala řešení národnostní situace a snažila se vyhovět francouzským a britským požadavkům na zásadní změny v národnostní politice. Do počátku července 1938 tak vznikla dvě znění národnostního statutu, která přinášela výrazné rozšíření národnostních práv. SdP však s ohledem na s Hitlerem dohodnutou taktiku oba návrhy odmítla. V této situaci se projevila naplno britská politika appeasementu. Británie též považovala národnostní statut za nedostatečný a československé vládě vnutila vyslání mise „nestranného“ britského zprostředkovatele lorda Runcimana. Jejím účelem bylo „usmířit“ československou vládu s SdP. Runciman se ocitl pod silným propagandistickým tlakem, když jej zástupci SdP vítali heslem „Milý Lorde, osvoboď nás od Československa“. Runcimanův návrh na řešení problematiky německé menšiny v ČSR sice ještě počítal se zachováním Československa, avšak zároveň podpořil řadu německých požadavků na rozsáhlou administrativní autonomii.

Za této situace se do jednání se zástupci německé menšiny v srpnu 1938 vložil prezident Beneš. 5. září 1938 po dohodě s vládou M. Hodži ohlásil faktické splnění většiny autonomistických německých požadavků. Československá strana tak hodlala ukázat, že je v zájmu jednání ochotna jít až na samotnou hranici udržení samostatnosti a že nehodlá být záminkou pro vypuknutí války. SdP však i tento návrh odmítla a jednání přerušila. SdP formálně odmítla dále s Československem vyjednávat pod záminkou lokálního incidentu a následných nepokojů, ke kterým došlo v Moravské Ostravě.

Toho využil Adolf Hitler a na sjezdu NSDAP v Norimberku vyzval 12. září k přímému útoku na Československo, pokud bude porušovat právo na sebeurčení sudetských Němců. Definitivní konec rozhovorům mezi SdP a československou vládou učinil pokus o puč v pohraničí 13. září 1938, a pak následné teroristické akce sudetoněmeckého Freikorpsu po 17. září (místně podporované i oddíly SS a SA z říše), při nichž bylo zavražděno několik set československých občanů, zejména příslušníků ozbrojených sil a státních úředníků. Henlein 15. září 1938 v říšsko-německém rozhlase deklaroval, že jediným možným řešením situace je odstoupení čs. území, na němž žije německá menšina, Německé říši. Pokus o puč však byl potlačen, Henlein a další předáci uprchli do Německa a 16. září 1938 československá vláda SdP zakázala.

Československá diplomacie se marně pokoušela mobilizovat k odporu proti německým požadavkům své západní spojence, Malou dohodu, Společnost národů či evropské veřejné mínění. Neuspěla ani Benešova snaha obnovit spolupráci s Polskem. Sovětský svaz sice pomoc Československu neodmítl, avšak ta byla vázána na Francii a na aplikaci Paktu Společnosti národů. Pro další vývoj tak bylo důležité, že se k řešení spočívajícím v odstoupení sudetoněmeckého území Německu definitivně přiklonila britská a v jejím vleku i francouzská diplomacie. Po osobním jednání britského ministerského předsedy N. Chamberlaina s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září byl přijat plán odstoupení českých pohraničních oblastí s více než 50 % německého obyvatelstva, který měl ovšem zahrnout i mezinárodní garance ČSR. Uvedené řešení podpořila nakonec i zpráva lorda Runcimana, kterou po návratu z Prahy předal britské vládě. To obsahovalo i tzv. anglo-francouzský plán, který byl 19. září 1938 předložen československé vládě. Vzhledem k tomu, že Hodžova vláda toto řešení 20. září odmítla, podnikli britský a francouzský vyslanec Newton a de Lacroix 21. září 1938 diplomatický zákrok u čs. představitelů a pohrozili, že v případě odmítnutí anglo-francouzského plánu Západ ponechá při německé agresi Československo svému osudu. Francouzská vláda prohlásila, že v takovém případě nesplní své závazky z československo-francouzské spojenecké smlouvy. Beneš a Hodža nátlaku podlehli a hodlali změnit původní stanovisko vlády. V reakci na uvažované přijetí anglo-francouzského plánu však došlo k výraznému vnitropolitickému vzepětí těch sil, které hodlaly za uchování samostatnosti Československa bojovat. Hodžova vláda 22. září podala demisi a na její místo Beneš jmenoval poloúřednickou vládu legionářského hrdiny generála Jana Syrového.

Československo však již nemělo svůj osud ve svých rukou. Do hry znovu vstoupilo jednání Hitlera s Chamberlainem. Hitler, vedený programem úplného rozbití Československa, dále stupňoval své požadavky. Chamberlain navštívil Hitlera 22. září 1938 v Godesbergu. V tzv. godesbergském memorandu z 23. září Hitler navrhl vyřešení menšinových problémů Československa včetně otázky maďarské a polské menšiny. Britská vláda německé „návrhy“ tlumočila československé vládě. Takové požadavky však byly pro Československo nepřijatelné a 23. září vyhlásila Syrového vláda mobilizaci. O dva dny později Hitlerovy návrhy výslovně odmítla. Průběh mobilizace posiloval odhodlání bránit republiku. František Halas o tom napsal… „Klenotem erbovním mé země zůstane ta noc, jak se cpali do vagonů, jak se cpali u prohlídky, jak se cpali první být.“

Znovu se však ukázal jako rozhodující mezinárodně politický rozměr československé krize. 25. září byly v Londýně zahájeny britsko-francouzské porady. Nejaktivnější roli znovu hrála britská diplomacie. Osobní zmocněnec britského premiéra Chamberlaina H. Wilson odletěl za Hitlerem do Německa a snažil se jej přesvědčit, že stále existuje mírové řešení. To spočívalo v kompromisu mezi anglo-francouzskými a Hitlerovými návrhy. O tom mělo rozhodnout jednání mezi velmocemi. 26. září bylo napětí ještě umocněno Hitlerovým štvavým protičeskoslovenským projevem v berlínském Sportpalastu.

Do hry vstoupil italský vůdce Benito Mussolini, který se ujal role prostředníka v uspořádání konference čtyř velmocí o československém problému. Ta byla na 29. září 1938 svolána do Mnichova. Sešli se na ní vrcholní představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. Měla definitivně „vyřešit“ československý menšinový problém a podle Chamberlainových představ i zajistit evropský mír. Československo na konferenci pozváno nebylo a muselo vyčkat, jaký bude její výsledek. Výsledkem jednání byla mnichovská dohoda, k níž Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier připojili své podpisy před půlnocí 29. září. Vycházela z Hitlerových původních návrhů, které byly doprovázeny mapou Československa, na níž byla barevně vyznačena území obývaná více jak 50 procenty německé menšiny. Tyto návrhy byly pro ČSR velmi nevýhodné, neboť vycházely z údajů o sčítání lidu z roku 1910! Dohoda Československo zavazovala, aby sudetoněmecké území ve prospěch Německa odstoupilo, a to ve 4 pásmech. Konečné vymezení nových hranic (včetně rozsahu posledního, pátého pásma) mělo být provedeno dodatečně mezinárodním výborem. Československé delegaci, čekající v předpokoji, byl text dohody předán jako „předem přijatý“. Britský diplomat Ashton Gwatkin čs. vyslanci Vojtěchu Mastnému sdělil, že dohoda musí být „prostě přijata“ a Chamberlain dokonce prohlásil, že se od ČSR ani „neočekává odpověď“.

Československá vláda a prezident mnichovskou dohodu přijali 30. září 1938, neboť se domnívali, že Československo bez západních spojenců nemůže Německu čelit, a to za situace, kdy ultimativní požadavky předložilo i sousední Polsko a Maďarsko. Zejména Beneš nechtěl z Československa učinit záminku k rozpoutání války, jejímž viníkem by po Mnichovu bylo v očích Západu Československo. Nepočítal ani s pomocí Sovětského svazu bez pomoci ze strany Francie. Nepovažoval ji za reálnou z politického, ani za proveditelnou z vojenského hlediska. A tak rozhodnutí stáhnout vojsko z pohraničních opevnění a nebojovat spolu s pocitem zrady západních spojenců představuje jedno z největších traumat naší novodobé historie.

Na území odstoupeném v říjnu 1938 žilo tehdy vedle německé populace zhruba 850 tisíc Čechů, kteří byli, spolu s židovským obyvatelstvem, z velké části vyhnáni (cca 150 000). Zbývající část českého obyvatelstva byla v Říšské župě Sudety od počátku podrobena nelítostnému národnostnímu útlaku, projevujícímu se mimo jiné i v podobě likvidace řady občanských, kulturních a školních institucí. Posléze měla sdílet osud celého českého národa. Německá menšina však zůstala i na zbylém území tzv. Druhé republiky a Hitler i v tomto případě počítal s její rolí v likvidaci „zbylého Česka“, což se skutečně podařilo ve dnech 14.–16. března 1939. Rok 1938 tak rozhodným způsobem přispěl k vyhrocení česko-německých vztahů, což měla ještě zhoršit doba Protektorátu a druhé světové války.

(autor je právní historik a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.