Hitlerovo Německo dávalo najevo, že přechází od politiky likvidace mírových smluv k přípravě územní expanze. To mělo pocítit právě Československo, které bylo Hitlerem označováno za „versailleský“ zmetek. Hitler nechtěl pouze připojit území obývané německou menšinou, ale hodlal začlenit české země, jako „staré říšské území“ k Německu a uvažoval i o etnickém zničení českého živlu v tomto prostoru.

Hitlerův odpor vůči Československu však vyplýval i z jeho nenávisti k jeho demokratickému režimu, který například umožňoval, aby v ČSR nacházeli azyl příslušníci německé antinacistické emigrace. Německé vojenské velení naplánovalo proti Československu válku. Ve vojenských směrnicích z 24. června 1937 označovalo útok na Československo jako „Fall grün“. V listopadu 1937 se uskutečnila tajná porada Hitlera s německými generály, na níž Hitler vytyčil hlavní linii své politiky vůči střední Evropě. Agrese měla směřovat nejprve vůči Československu a Rakousku. Hitler předpokládal, že Západ nezasáhne ani ve prospěch Rakouska, které hodlal připojit k třetí říši, a nakonec ani ve prospěch Československa.

Na počátku roku 1938 se nacistické plány dostaly do stadia realizace. To bylo patrné zejména poté, co Hitler přednesl 20. února 1938 v říšském sněmu projev, v němž vyzval k převzetí odpovědnosti za 10 milionů Němců žijících v okolních státech, a zvláště poté, co došlo 13. března 1938 k připojení Rakouska k Německé říši. Británie a Francie si válku nepřály a pro jejich politiku mírového řešení sporu s hitlerovským Německem se vžilo označení politika appeasementu – usmiřování agresora. Pro Československo se stalo osudovým problémem, že jeho hlavní mezinárodně politická opora – Francie – byla oslabena vnitropolitickými spory i negativním vztahem veřejného mínění k válce. Stále zřetelnější též bylo podřizování se francouzské zahraniční politiky Británii. Na tomto faktu nic nezměnil ani nástup nového francouzského kabinetu Eduarda Daladiera v dubnu 1938.

Roli Hitlerova nástroje k rozbití československého státu sehrála Henleinova Sudetendeutsche Partei (SdP). Ostatně Henlein v tajném dopise A. Hitlerovi 19. listopadu 1937 potvrdil, že cílem politiky SdP je začlenění českých zemí do Německé říše. Úplné ztotožnění se SdP s agresivními záměry Německa dobře ukazuje průběh jednání zástupců SdP s československým prezidentem a vládou v roce 1938. V březnu 1938 přijal Henlein Hitlerovu směrnici klást čs. vládě takové požadavky, které by nemohla přijmout. Skončila také politika německého aktivismu. 22. března 1938 totiž vystoupili z čs. vlády němečtí agrárníci a poté i křesťanští sociálové.

V dubnu 1938 SdP na sjezdu v Karlových Varech formulovala 8 požadavků, které jsou známy jako tzv. karlovarský program. Patřilo k nim uznání německé národní skupiny, samospráva německého území a svoboda hlásání „německého světového názoru“, tj. nacionálního socialismu. Henlein program předložil prezidentu Benešovi a vládě. SdP hodlala odmítnout i připravovaný národnostní statut, který podstatným způsobem rozšiřoval menšinová práva a vycházel německé menšině vstříc v jazykových i správních otázkách. Navíc mohl Československu získat sympatie u Británie a Francie jako důkaz toho, že Československo hodlá menšinovou problematiku řešit. O to více se stupňovala propagandistická tažení proti Československu jako státu, který utiskuje menšiny a zejména své Němce.