11. září 1990 vyhlásil prezident George H. W. Bush ve své řeči v Kongresu „nový světový řád“. Tento nabubřelý obrat původně uvedl do politického diskurzu sovětský vůdce Michail Gorbačov ve své řeči k Valnému shromáždění OSN dne 7. prosince 1988. Gorbačov se přimlouval za překonání bipolárního systému, sjednocení světového hospodářství, posílení OSN a za to, aby se konflikty řešily na základě vzájemné spolupráce supervelmocí. (Citace z knihy Johna Laughlanda, z níž je i další text v překladu Karla Hyky.)

Bush použil tento obrat ve stejném smyslu jako Gorbačov. Použil tento výraz s odkazem na „mezinárodním společenstvím“ plánovanou reakci na iráckou invazi do Kuvajtu, když řekl, že tato krize by měla poskytnout příležitost, aby povstal svět, „v němž vláda práva nahrazuje zákon džungle. Svět, ve kterém národy uznávají společnou odpovědnost za svobodu a spravedlnost. Svět, v němž silní respektují práva slabých. Tuto vizi jsem sdílel s prezidentem Gorbačovem v Helsinkách.“

Bush měl konkrétně na mysli to, že rozhodnutí Spojených států a jejich spojenců vypudit irácké síly z Kuvajtu bylo schváleno Radou bezpečnosti OSN a že tudíž poprvé od konce druhé světové války bude mezinárodní právo vynucováno prostředky vojenského násilí. Zatímco v minulosti spočívalo mezinárodní právo výlučně na smluvních ujednáních mezi státy formou písemných dohod, kdy neexistovala žádná nadřazená donucující moc, v „novém světovém řádu“ budou napříště státy nuceny podrobit se rezolucím Rady bezpečnosti OSN. Mezinárodní právo by mělo ztratit svojí „horizontální“ a konsenzuální podobu a mělo by být vertikálně strukturované a donucující. Hlavní žalobkyně ICTY Louisa Arbourová to v srpnu 1999 vysvětlila takto: „Z období spolupráce mezi státy jsme přešli do období, ve kterém mohou být státy omezovány.“

Tento pohled bude brzy vtělen do doktríny „darebáckých států“

Tento pohled bude brzy vtělen do doktríny „darebáckých států“, jež bude tvořit základní koncept americké zahraniční politiky za prezidenta Clintona a Bushe ml. Podle této teorie se státy světa dělí do jednotlivých kategorií: Spojené státy a jejich spojenci tvoří střed, dále od středu se nalézají různé další státy v rozličných kategoriích spojenectví či kvazispojenectví a na periférii jsou tzv. „darebácké státy“, jejichž nezákonné a vzdorovité chování musí „mezinárodní společenství“ omezovat.

Spojené státy a jejich spojenci byly v roce 1990 a 1991 zmocněni rezolucí RB OSN vést protiútok a vypudit irácké síly z Kuvajtu. To samo o sobě nebylo důkazem nového nadnárodního smýšlení. Přinejmenším to bylo v souladu s principem, uchovaným Chartou OSN, že svrchovanost je úhelným kamenem mezinárodního systému. Spojenecké síly tvrdily, že jednají, aby ochránily kuvajtskou svrchovanost. Nicméně, rezoluce, které Rada bezpečnosti odhlasovala za několik měsíců v roce 1991, potvrdily, že se začíná vynořovat nová doktrína humanitární intervence.