Zdá se však, že Rusové po vzoru německých nacistů chystají přepadení pobaltských republik, ohroženo je hlavně Lotyšsko. V takovém případě by ovšem Česká republika musela vyslat své vojáky na obranu členské země Severoatlantické aliance.

Byl by to stejný scénář, jaký použili němečtí nacisté v roce 1938 v pohraničních Sudetech. Nejdříve stupňování nehorázných požadavků národnostní menšiny vůči místní vládě, později vyvolání nepokojů a nakonec přímá agrese. K té nedošlo jenom proto, že Československo tehdy přijalo potupnou Mnichovskou dohodu, která mu nařizovala odstoupení pohraničních oblastí s více než padesátiprocentním podílem německého obyvatelstva.

Pobaltské země Estonsko a Lotyšsko Rusko poprvé okupovalo na začátku 18. století po vítězné bitvě u Poltavy, ve které ruský car Petr Veliký porazil švédského krále Karla XII. Litvu pak anektovalo na konci 18. století po rozbití Polska.

Znovu získaly Litva, Lotyšsko a Estonsko nezávislost v roce 1918 po skončení I. světové války. O tu však přišly další ruskou okupací tentokrát v barvách Sovětského svazu v roce 1940. Ruská komunistická okupace pobaltských republik v letech 1940 – 41 a znovu po roce 1944 do zhruba Stalinovy smrti byla daleko brutálnější než německá nacistická nadvláda nad Protektorátem Čechy a Morava za II. světové války.

Desetitisíce Litevců, Lotyšů a Estonců byly ruskými okupanty zavražděny, další desetitisíce deportovány na Sibiř nebo do střední Asie. Místo nich přicházeli do země Rusové. Pobalťané se dlouho nechtěli smířit se ztrátou samostatnosti a proti ruským komunistickým okupantům bojovali místní partyzáni zvaní lesní bratři. Střety to byly místy dost tvrdé a jen v Litvě padlo v boji za svobodu vlasti na dvacet tisíc bojovníků, na druhé straně bylo mezi Rusy a litevskými kolaboranty necelých šestnáct tisíc mrtvých. Rusové v rudých barvách v Pobaltí spáchali otřesné zločiny proti lidskosti včetně vražd žena a dětí, mučení a násilných deportací, které si těmi nacistickými nezadali.