Zajímavější možná je nahlédnout, jak podobné děje zasahují do individuálního lidského mikrokosmu. Posloužit mohou situace, v nichž se ocitly dvě postavy, a staly se, nejspíš bez vlastního přičinění, kolečky v mechanismu dění.

První z nich, většině do té doby neznámá, byla téměř okamžitě ústředním hrdinou. – Čechokanaďan Jiří Brady. Druhá, u nás široce známá: přisouzena jí byla role dost nešťastná a nepříjemná. – Herec a režisér Jan Kačer. Oba zosobňují až symbolicky, jak některé metody politické praxe s manipulací za vzedmutých emocí zasahují a vstupují do psychiky jedince.

Lidé ve své většině poznají, když se děje křivda. Když se rozkřiklo, že sympatický starý pán, který přežil holocaust, nebyl vyznamenán, ač vyznamenán být měl, hned získal sympatie a širokou podporu. Pak i množství institucí náhle vědělo, koho je třeba ocenit a křivdu tak napravit. Proč samy včas nepodaly nebo nepodpořily návrh, aby zvýšily šanci toho, kdo si uznání nepochybně zaslouží, nevím. Pan Brady vyvázl smrti v nacistické mašinérii, podává svědectví o holocaustu nejmladší generaci, k vhodným kandidátům na nejvyšší ocenění jistě náležel.

Třeba ovšem říci, že existují i další s obdobným osudem a také o nich možná moc nevíme. Na nejednoho, který vykonal mnoho pro vlast, vyznamenání nevyjde. I na Hradě zaznělo vícekrát „in memoriam". Vždy platí okřídlené: mnoho povolaných, málo vyvolených. A někdy: že vyvolení nemusejí být těmi nejpovolanějšími. Pro J. Bradyho to dopadlo šťastně. Ze své někdejší vlasti odjížděl s řadou ocenění, dojat, spokojen a přesvědčen, že napomohl zde ohrožené demokracii.