Skupina G7 především nezahrnuje všechny ekonomicky nejsilnější země. Asi tam nemá, co do svého 15. místa ve světovém žebříčku ekonomicky nejvyspělejších zemí Kanada a naopak tam kromě Ruska především chybí nejsilnější ekonomika světa Čína, ale i Indie a Brazílie…

Ale to není vlastně to nejdůležitější.

Je to totiž jinak: Dohodněme se, že nadcházející setkání USA, Německa, Francie, Velké Británie, Japonska, Itálie a tedy té Kanady, tvoří kompaktní ucelenou skupinu nejsilnější ekonomik, ale jen  Západu, ale nikoliv celého světa.

Naopak těžiště ekonomické síly a potažmo rostoucí politické síly se přesouvá do zemí BRICS, tvořící Rusko, Čínu, Indii, Jihoafrickou republiku a Brazílii, které dnes celosvětové vytváří 56% světové produkce a žije v nich 85% obyvatel planety, a ovládají asi 70% světových devizových rezerv.

Ale ani to  není ro rozhodující.

Rozhodující je, že G 7 se tak stává hlavní ideologickou základnou západního světa v jeho boji proti Rusku a jeho spojenců nově tvořeného politického východu (čti země Brics). A je jasné, že bez politicko – vojenského tandemu Rusko – Čína, který Západ svou hloupostí vytvořil není možné řešit žádnou celosvětovou otázku dneška.

A tak zatímco bude s krvavými projevy proti Rusku vystupovat jeden člen G 7 za druhým a Obama a spol. budou volat po zpřísnění opatření proti Rusku a navrhovat rozmístění raket na evropském území, budou nejen probíhat demonstrace aktivistů proti válce, ale i proti tomuto uskupení, které v očích protestujících, ale i všech rozumně uvažujících lidí žádoucí není.
Dá se očekávat, že  G7 vyostří rétoriku na samou hranu vkusu.

A představa, že je to kvůli zemi, v jejíž čele jsou dva nebezpeční pomatenci Porošenko a Jaceňuk, kteří ji za rok půl dovedli k bankrotu bez možnosti jakékoliv pozitivní alternativy či naděje a jejichž trvale jedinou metodou je vyvolávání představy zítřejší války s Ruska, ukazuje to, že Západu svým způsobem není pomoci.

Je dobře, že se Rusko na této tragické taškařici nepodílí.

A pro nás je naděje, že se nenechá vlákat do pasti regionálního konfliktu, který by hrozil přejít v celosvětový konflikt.

Zůstává ovšem smutným faktem, že jsme se zase ocitli na nesprávné straně hranic. Kdysi  před rokem 1989 jsme nechtěli být stavěni proti Západu, jak si přála Moskva a nyní si nepřejeme být stavěni proti Východu, jak si přeje Washington.

Věřím ovšem stále, že časové cykly se zkracují a že dnešním válečníkům z G 7 tak do dvou let dojde dech.