Islamistický terorismus a migrační vlna z Blízkého východu, která do Evropy přivádí statisíce a možná milióny muslimů, rozpoutaly na našem kontinentě zuřivou polemiku o islámu, jeho údajné mimořádné agresivitě a zjevné obtížné slučitelnosti s hodnotami a principy soudobé evropské liberální demokracie. Stovky nadšenců se vrhly na amatérské studium Koránu a v jeho různých pasážích nacházejí potvrzení svých zcela protikladných apriorních představ. Není divu, Korán, stejně jako křesťanské Písmo svaté, není logicky vystavěný a strukturovaný text a z kontextu vytrženými pasážemi lze zdůvodnit cokoliv.

Chceme-li islámu porozumět skutečně, je lepší zamyslet se nad způsobem vzniku tohoto náboženství a rolí, kterou ve společnosti hraje. Na rozdíl od křesťanství, které vzniklo jako náboženství pronásledované sekty a jeho jádrem byla naděje a víra v posmrtnou spásu, základ islámského náboženství je dílem jednoho muže, historické postavy – Proroka Muhammada, který se v 7. století n.l. shodou okolností stal vládcem malého městského státu v západní Arábii. Téměř od samého počátku islám vznikal jako státní náboženství, neboť Muhammad svá rozhodnutí jakožto vládce řídící obec opíral o náboženská zjevení, která mu prostřednictvím archanděla Gabriela sesílal Bůh. V důsledku toho existuje mezi charakterem, obsahem a zaměřením islámu ve srovnání s křesťanstvím podstatný rozdíl. Muhammad jako vládce a správce obce musel řešit spoustu konkrétních praktických problémů života a svá rozhodnutí vkládal do úst Bohu. Islám se tak v důsledku toho nestal pouhým náboženstvím v tom smyslu, jak jej vzhledem ke křesťanské tradici chápeme my, ale učením navíc rozsáhle upravujícím pozemský život jednotlivce, rodiny i obce. Náboženství tak hluboce prostupuje každodenní život muslima (včetně takových jeho součástí, jako je stravování, hygiena, vztahy mezi pohlavími atd.) a vytváří tak pevnou tradici a vazbu, která odolává případným vnějším vlivům. Proto jsou muslimské komunity tak odolné v odlišném, např. evropském prostředí a úspěšně vzdorují pokusům jak o asimilaci, tak alespoň integraci do jiné kultury.

Právo šarí´a je v důsledku výše uvedeného integrální součástí islámského náboženství a není od něho oddělitelné. Požadovat proto po věřících muslimech vzdát se požadavku na uplatnění práva šarí´a je nesmyslné, neboť spolu s náboženskými a etickými pravidly tvoří vlastní obsah islámu. Islámské právní vědě náboženský základ práva a jeho deklarovaný božský původ přináší od počátku nemalé problémy. Již v prvních staletích existence islámského světa se charakter života a jeho problémů v různých zemích podstatně lišil od jednoduchého světa Muhammadovy ranně středověké Arábie a Korán ani tradice Prorokova života nedávaly návod na řešení řady nově vznikajících situací a právních problémů. Proto vznikly známé právní školy lišící se výkladem Koránu a sunny a proto se prameny islámského práva rozšiřují i o principy analogie, konsensus právních autorit a v moderní době i znovu o nezávislou interpretaci pramenů práva nábožensky kvalifikovaným znalcem, což dnes otevřelo cestu pro vznik radikálního islamismu.

Právní systémy v současném islámském světě až na výjimky vycházejí obvykle ze západních vzorů a pouze v oblasti rodinného, dědického a trestního práva navazují na šarí´u. Rozpor, který tak vzniká mezi existující praxí a požadavky islámu, je však evidentní a permanentně přítomný.

Muhammad byl nejen prorok a náboženský vůdce, ale i světský vládce. V důsledku toho v sobě islám obsahuje silný požadavek na teokracii jako na formu vlády. Z pohledu ortodoxního islámu je tak při neexistenci chalífátu legitimita všech režimů vládnoucích v muslimských zemích pochybná.