Kořeny takových rozhodnutí pocházejí z doby totality. Soudní postupy byly vymyšlené tak, aby rozhodnutí soudce mohlo být upravené pro potřeby vládnoucí strany.

Již Římané objevili, že výrok soudu je spravedlivý pouze tehdy, když je pravdivý k oběma stranám sporu. Každé rozhodnutí soudu má příčinný charakter. Z příčiny události (skutku, domněnky) vyplývá rozhodnutí soudce. Aby rozhodnutí bylo spravedlivé, musí být příčinná souvislost zachována k oběma stranám sporu. Soudce se vyjadřuje vždy vůči žalobci. Když se na soud v téže věci obrátí druhá strana, soudce musí rozhodnout „opakem“.

Vědě matematické se nepodařilo přesvědčit právní vědu (ani za čtvrt století po sametové revoluci), že pravda je hodnota, kterou je třeba respektovat. Justiční mafie ignoruje tisícileté zkušenosti, jak spravedlivě rozhodovat. V matematice se k dokázání nějakého výroku (formule, věty) používají různé metody. Jednou ze stěžejních metod je důkaz sporem. V triviální formě se tomuto důkazu učí už na základních školách. Žáci musí vědět, že platnost (pravdivost) rovnice se nezmění, když celou rovnici násobíme nenulovým číslem. Násobíme-li rovnici číslem -1, rovnice musí pořád platit. V Římském právu se tomuto postupu říkalo důkaz opaku (z opaku, opakem). Ten říká toto: Je-li nějaká formule pravdivá, potom negace formule je také pravdivá. Opak rozhodnutí soudce získáme tak, že zaměňujeme všechny výrazy (u kterých je to přípustné) jejich opaky. Čili nahrazujeme: je><není, platí><neplatí, vinen><nevinen, svítí><nesvítí, jeden><žádný, všichni><nikdo ....atd. Mluvnické spojky chápeme tak, jako v přirozené mluvě.

Aplikujme důkaz opaku na výrok soudce: Smlouva je platná, protože žádná strana neporušila smluvní podmínky. Negace (opak) tohoto výroku je: Smlouva je neplatná, protože jedna strana porušila smluvní podmínky. Oba výroky jsou pravdivé. Soudce musí rozhodnout ve prospěch strany, která smluvní podmínky dodržela. Za Rakouska museli soudci respektovat paragraf: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. Verdikt soudce musel být jednoznačný, pravdivý výrok. Tento odstavec z předpisů odstranili právníci už v totalitě. Zákony matematiky a přírodních věd jsou nedílnou součástí zákona. Jestliže některý soudce tyto zákony nezná (nebo špatně interpretuje), je na soudci vyššího stupně, aby takové rozhodnutí napravil a nesnižoval se k tomu, aby porušoval Ústavu a vracel spor nižšímu soudu. Proto některé spory trvají desítky let.