Herman s Posseltem si vzájemně notovali, že není možné vyznávat princip kolektivní viny, jako kdyby odsun Němců z Československa byl proveden podle této zásady. Antifašisté mohli v Československu zůstat a „pomýlení“ soukmenovci odešli šupem tam, kam je srdce táhlo, totiž domů do říše. Že to byla říše poražená, nebyla jejich zásluha, nýbrž vina. Přepadení Sovětského svazu a „kolektivního“ vraždění civilistů se houfně zúčastnili i sudeťáci. A pamětníci protektorátu rovněž řekli své: sudeťáci byli ještě zvrhlejší mučitelé a katani než tzv. říšští Němci, je-li to vůbec možné.

Kdyby se třeba menšinoví Němci v USA rozhodli odtrhnout od Spojených států, okamžitě by nastoupila národní garda a rozsekala by je na nudle. Chtě nechtě se musí řídit federálními zákony a padací kalhoty a dirndly smí nosit na folklorních slavnostech nebo v šláfcimrách.

A co bylo atomové bombardování civilního obyvatelstva Hirošimy a Nagasaki, nebo zničení Jugoslávie, Libye, či vpád do Iráku nebo Grenady jiného než uplatnění principu kolektivní viny? Pravda, dopustili se ho samozvaní páni světa. Ale to je před historií neomluví.

Jediné, co by snad sudeťáci a náš pan ministr, či spíše ministrant, mohli udělat, by bylo o minulosti nemluvit, jako se nemluví o provazu v domě oběšencově.

Karel Sýs, básník, předseda Unie českých spisovatelů