Každý, kdo navštíví webové stránky s touto výzvou, se však může přesvědčit o tom, že ji nepodepsali jen vědci a vědkyně, akademici a akademičky, nebo výzkumní pracovníci, ale i studenti a stu­dentky vysokých škol, nebo lidé, jejichž základní schopností i hodnotou mělo být kritické myš­lení a schopnost „nazírat problémy nezaujatě“. O této skupině signatářů, většinou sdělovacích prostředků označo­va­nou za elitu národa, se mezi obyčejnými lidmi hovoří spíše jako o „signatářích imigrantské charty“. Při­čemž laické veřejnosti, soudě podle jejích reakcí, zřejmě nedochází, k čemu že takováto „charta“ by měla být dobrá. Na rozdíl od vědeckých chartistů si totiž každý chladně uvažující pragmatik vystačí s jednoduchou úměrou: čím více kdo bude píchat do vosího hnízda, tím více vos se z hnízda vyrojí. Tedy i laikovi, vybavenému selským rozumem, je nad slunce jasné, že za současné imigrantské krize na­místo návrhu konkrétních opatření do ohně přilévat olej jakousi chartou, nebude zrovna ideální formou uklidňování veřejnosti, natož pak vy­vracení předsudků.

Jak je obecně známo, země Evropské unie v červnu letošního roku po dlouhých tahanicích opustily kvóty a přistoupily na přijímání migrantů jen na bázi dobrovolnosti. Například Slovensko mělo podle kvót přijmout 1100 imigrantů, avšak je ochotno pomoci pouze 200 syrským křesťanům. Slovenský premiér Robert Fico před pár dny odhodil „politicky korektní“ postoje a prostě a jedno­duše v souladu s postojem většiny Slováků prohlásil, že Slovensko přijímání imigrantů není nikterak nakloněno, neboť vinu na současné krizi nenese: "Máme pouze jednu otázku. Kdo bom­bardoval Libyi, kdo je za problémem severní Afriky? Slovensko? Určitě ne!" prohlásil premiér Fico.

Ovšem situace na Slovensku se od situace v okolních státech nijak zásadně neliší. Podle nejno­vějšího průzkumu polského deníku Rzeczpospolita je proti přijetí migrantů z Afriky a Středního Vý­chodu 70 % dotazovaných Poláků, kteří dokonce nesouhlasí ani s uvažovanou variantou, že by Polsko přijímalo pouze křesťanské uprchlíky. Za zmínku stojí i nedávné prohlášení maďarského premiéra Viktora Orbána: „Levicová politika nechala imigranty zaplavit Evropu. Ohrozila evropské země bezprecedentním sociálním, ekonomickým, kulturním a bezpečnostním konfliktem.“ A o tom, že premiér Orbán zastává názor drtivé většiny obyvatel Maďarska, netřeba pochybovat. Svůj postoj k imigrantské krizi novinářům sdělil i náš prezident Miloš Zeman: "První věta zní: Nikdo vás sem nezval. Druhá věta: Když už tady jste, tak musíte respektovat naše pravidla, stejně jako my respektujeme pravidla, když přijedeme do vaší země. Třetí věta: Když se vám to nelíbí, běžte pryč." K tomu pak Miloš Zeman přidal ještě komentář: "Možná že tyto tři věty bude někdo považo­vat za apel na nejnižší lidské pudy, ale já si myslím, že je to stejný postoj, jako mají Maďaři, když staví svůj plot proti Srbsku, jako má Cameron, když chce něco podobného udělat v Británii, a ko­neckonců jako mají Američané, kteří postavili dva tisíce kilometrů dlouhý plot na hranicích s Mexi­kem, přičemž Mexičané by se ve Spojených státech dokázali asimilovat daleko snadněji, než zejména uprchlíci z islámských zemí u nás.“ Podobně se k imigrantské krizi „politicky nekorektně“ vyjádřil také náš exprezident Václav Klaus. Podle něj by syrské uprchlíky měl přijímat ten, kdo „celé roky bojoval proti prezidentu Asadovi v Sýrii a kdo fandil všem islamistům a al-Káidám, které napadaly syrský režim“. Zde pak v souvislosti s „imigrantskou chartou“ není bez zajímavosti, že se o našem exprezidentovi Klausovi v českých sdělovacích prostředcích v posledních dnech hovoří pouze jako o politikovi: redaktoři vesměs zapomínají na skutečnost, že i ekonom prof. Ing. Václav Klaus, CSc., je nositelem akademických titulů a patří do české akademické obce.

Nelze hned všechny vědce házet do jednoho pytle

Ale vraťme se ke zmiňovaným signatářům, v řadě sdělovacích prostředků mylně označovaným za „elitu národa“. Ve skutečnosti totiž vědec už dávno (nejen v české kotlině) není elitou, natož pak nám nadřazenou. Každý vědec je jenom člověk a stejně tak jako ostatní jeho spoluobčané ani on nemá patent na rozum, přičemž jeho vzdělání a vědecká práce nejsou a ani nemohou být zárukou jeho morálních kvalit. Ve skutečnosti by laiky mohl dnes někdo jen těžko přesvědčovat o morálním kreditu vědců, že tedy oproti „plebsu“ žádný z nich nelže, že nikdy nepodváděl či nekradl. Nakonec to není tak dlouho, co italská finanční policie ve spolupráci s Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) odhalila rozsáhlou síť vědeckých filutů, kteří pomocí fiktivních výzkumných projektů okradli Evrop­skou unii o 50 milionů euro (zhruba jednu a čtvrt miliardy korun). Podle OLAF vědci pouštěli ev­rop­ským fondům žilou „vysoce sofistikovaným způsobem, připomínajícím praní špina­vých peněz“. Vytvořili si pro tento účel síť fiktivních mezinárodních společností a subdodavatelů, aby pak na ně účtovali falešné výdaje za neexistující výzkum a služby. A podle představitelů OLAF byly tyto pro­jekty už od samého jejich začátku koncipovány jako “tunely“. Jejich cílem nebylo bádat či zkoumat, ale podojit evropské výzkumné fondy. Ke kamufláži použili vědečtí loupežníci jména renomova­ných vědců, hodnověrných výzkumných institucí a seriózních firem, které uvedli do grantů jako spoluře­šitele. Přičemž většina z těch, kdo sloužili jako “křoví“ pro maskování nekalých aktivit, údajně o tom, že v projektech figurují, neměla ani potuchy. A nutno zde podotknout, že žádný z evropských vědců laické veřejnosti, spoléhající na svůj selský rozum, do dnešního dne nezodpo­věděl poměrně jednoduchou otázku: jak mohl někdo figurovat v evropském vědeckém projektu, aniž by o tom vů­bec věděl?

Samozřejmě, že není vědec jako vědec, tudíž nelze hned všechny vědce házet do jednoho pytle, tak jako nelze házet do jednoho pytle s neonacisty či rasisty všechny občany Evropské unie, mající obavy z přílivu imigrantů. Někteří z vědců se dokonce ještě dnes stávají opravdovými hrdiny své doby. Například archeologa Chálida Asada radikálové z hnutí Islámský stát v syrské Palmýře v minulých dnech mučili a zavraždili, protože jim odmítl prozradit, kde jsou přechovávány vzácné artefakty. Jak uvedl server Christian Science Monitor „odvážný vědec, který památky v Palmýře zkoumal půl století, extremistům neumožnil přístup ke kulturním pokladům, které by mohli prodat a získat tak další významný zdroj peněz“. A tak vědec Chálid Asad položil svůj život při obraně kul­turního dědictví, jež nepatří jen Syřanům, nýbrž lidstvu jako takovému.

Ovšem o tom, že by i naši signatáři „imigrantské charty“ byli ochotni položit své životy za nějaké vznešené cíle, můžeme pochybovat. Jako nás nepřekvapí, že namísto i té sebenepatrnější oběti v případě řešení imigrantské krize jen omílají prázdné fráze. Jak novinářům nedávno oznámil vice­premiér pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek, měl by mu ministr financí v příštím roce dát 28,6 miliardy korun na vědu a v dalších dvou letech by měly výdaje růst. Oproti letošku tak rozpo­čet na vědu v příštím roce vzroste o 1,7 miliardy korun. A naše vědecká obec si jenom mne ruce, zatímco se ministr Chovanec jen horko-těžko domluvil s ministrem financí Andrejem Babišem na tom, že na příští rok kvůli imigrantům ze státního rozpočtu dostane ministerstvo vnitra 1,1 miliardy korun navíc. Přitom největší obavy údajně rasistických občanů České republiky nevyvolává nějaká barva pleti imi­grantů, nýbrž objem financí, které bude třeba investovat do uprchlíků a potírání ilegální imigrace. Což je vcelku pochopitelné: vždyť nakonec i podle poslední zprávy Social Watch velké množství lidí u nás dělí od pádu do chudoby jen pár stokorun měsíčně. Nemluvě o tom, že zhruba půl mili­onu lidí u nás prokazatelně nemá ani životní minimum. O tom však ministr pro lidská práva Jiří Di­enstbier, ani signatáři „imigrantské charty“, už nikde nemluví. Jinak řečeno, součástí kritického myšlení, po kterém signatáři z řad vědecké obce volají, by mělo být vědomí si toho, že nepřítelem pro občany ČR není ani tak sám cizinec, jako lhostejnost k domácím sociálním problémům a uto­pické vize multikulturalismu.

Autorský tým „charty“ zjevně přejímá rétoriku mla­dých aktivistů

Tak jako se drtivá většina našich spoluobčanů distancuje od neonacistů, po svých zkuše­nostech s „vedoucí úlohou komunistické strany“ se distancuje i od neomarxistů. O tom, že neomarxisté z řad studentů a nejmladších vědeckých pracovníků do jisté míry „imigrantskou chartu“ ovlivnili, laická veřejnost nepochybuje. Autorský tým „charty“ zjevně přejímá rétoriku mla­dých aktivistů z nejrůznějších neziskovek a lidskoprávních hnutí, na demonstracích vykřikujících, že nelze desetitisícům uprchlíků dennodenně se valícím z Afriky do Evropy upírat právo na azyl. Jenomže přitom jaksi zapomínají na fakt, že mezinárodní právní řád přiznává uprchlíkovi právo na azyl jen v první bezpečné zemi, kam uprchl před hrůzami války, nebo hrůzovládou některého režimu. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby se stíral rozdíl mezi skutečným uprchlíkem, kterému jde „o život“, a ekonomickým migrantem, kterému jde „o lepší ži­vot“. Neboť problém je především v tom, že migranti směřující do Evropy z Blízkého východu a ze subsaharské Afriky věří tomu, že si v Evropě bez vlastního přičinění splní své sny.

Cílem mezinárodních dohod o azylu není a nikdy nebylo umožnit migrantům, aby si vybírali cílovou zemi podobně, jako si vybírají zboží při nákupech v supermarketu. Proto také v těchto dnech i do­sud velmi tolerantní Velká Británie zpřísňuje azylovou politiku, zavádí další opatření v přístavním městě Calais, kam ve velkém proudí migranti z Afriky, přičemž zavádí přísnější opatření vůči mi­grantům i na vlastním území: například majitelé bytů a domů musí vykázat ty imigranty, kteří ztratí zákonné právo na pobyt v Británii. Těm, kdo nelegální imigranty nevykážou, anebo si předem ne­zjistí jejich status, může v případě opakovaného prohřešku hrozit až pětileté vězení. Také v Ně­mecku již schválil Spolkový sněm zpřísnění azylové legislativy, k podobným krokům přistoupily též Belgie, Francie, nebo Rakousko. Méně sociální pomoci imigrantům a ostřejší hraniční kontroly za­vedlo dokonce už i Dánsko, kde další zostřování podmínek azylu má následovat. Je tedy pocho­pitelné, že širokou veřejnost u nás čím dál tím více znepokojuje sekundární nelegální migrace, v současné době ve stále větší míře se projevující v zemích Evropy. Zde nelze podceňovat zdravý úsudek běžného člověka, neboť i přes výskyt různých zavádějících informací jsou lidé dnes schopni se dobře orientovat v realitě.

Ovšem mnohá nebezpečí, která si pravděpodobně řada do svých výzkumů zahloubaných akademiků ani neuvě­domuje, spočívají v tom, že nám neomarxisté z řad studentů humanitních oborů ruku v ruce s akti­visty z neziskovek a lidskoprávních organizací stále vnucují údajně nás obohacující multikulturis­mus, který se ve skutečnosti v žádném z evropských států neosvědčil. Jak se totiž ukázalo, každý velký příliv migrantů, lpících na svých tradicích a na své specifické kultuře, pro kterou nedochází k jejich inte­graci, proka­zatelně vede ke vzniku ghett, obvykle spjatých s vysokou mírou kriminality. A pokud imigrant ne­mluví jazykem hostitelské země, není si ani schopen najít zaměstnání. Při­čemž snaha multi-kulti aktivistů o to, abychom africké imigranty pro jejich exotické zvyky a tradice měli rádi, je vpravdě absurdní, neboť si pletou specifickou kulturu migrantů s exotickou stravou. Ostatně už v roce 2011 se od multikulturalismu distancovali tři největší evropští lídři: ně­mecká kancléřka Merkelová, britský premiér Cameron i francouzský prezident Sarkozy. Ti shodně kon­statovali, že multikulturalismus v Evropě selhal.

Zákaz nosit náboženské symboly do školy chrání práva a svobody ostatních

Přesto však zastánci multikulturalismu v těchto dnech znovu oživují diskuse o náboženské svo­bodě imi­grantů, kdy se bijí třeba za islámské šátky ve školách, které byly v Evropě opakovaně dis­kuto­vány. Je přitom s podivem, že ani z námi financovaných sdělovacích prostředků se nedozví­dáme, že zákaz nošení islámského šátku ve škole neporušuje Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, jak o tom rozhodl v roce 2008 Evropský soud pro lidská práva v případu Dogru versus Francie. Jde o jeden z řady případů stížností muslimů a příslušníků dalších náboženství, kteří chtěli manifesto­vat náboženskou příslušnost v institucích sekulárního evropského státu včetně školských zařízení. Jenže Evropský soud pro lidská práva jednoznačně rozhodl, že zákaz nosit náboženské symboly do školy chrání práva a svobody ostatních občanů toho kterého státu.

A zde ještě alespoň v krátkosti o tom, jak je to s tím neomarxismem. Je obecně známo, že se české ekonomice nedostává exaktně vzdělaných lidí. Zatímco tuzemský trh práce trpí dlouhodo­bým nedostatkem technicky vzdělaných absolventů, zájem o studium humanitních oborů na vyso­kých školách prudce stoupá. Mnohonásobně větší zájem než o studium exaktních věd je dnes mezi mla­dými lidmi třeba o studia genderových otázek s ohledem na kulturní a etnické aspekty dané pro­blematiky. Jenže studenti mnoha humanitních oborů už během studia zjistí, že se nerozhodli úplně správně. Neboť z hlediska pracovního uplatnění se jeví jimi studovaný obor zpravidla jako málo perspektivní. Což u studentů často vede k frustraci, živné to půdě rychle se dnešní Evropou i Amerikou šířícího neo­marxismu či kulturního marxismu. Neomarxisté se dnes už nestarají o utla­čovanou dělnickou třídu, nýbrž o údajně utlačované sexuální menšiny, nebo etnické a náboženské menšiny v západních ze­mích, ale i národy třetího světa, přičemž podle neomarxistů je třeba za práva těchto skupin, etnik a národů bojovat. A za útlakem pochopitelně vidí západní kapitalisty a jejich nemocnou společ­nost, od kterých je třeba utlačované skupiny či národy osvobodit. Přičemž těmto entuziastům už jaksi nedochází, že i většina afrických migrantů se do Evropy hrne přede­vším kvůli výdobytkům současné ka­pitalistické společnosti.

Jinak řečeno, ať už se to někomu líbí, nebo ne, neomarxismus v Čechách přichází do módy. Ti nejradikálnější (a většinou nejmladší) neomarxisté již u nás útočí molotovovými koktejly a zapalují policejní auta. Objevují se i v řadách umělců, kde se najdou i tací, co teatrálně ničí českou vlajku, náš národní symbol, nebo v kostele do kropenky vylévají své sperma, aby tak jimi vyznávanou ide­ologií křtili nic netušící věřící, když už je to křesťanské náboženství opiem lidstva, jak říkával Karel Marx (přitom však paradoxně horují pro náboženskou svobodu muslimských imigrantů). Naštěstí je u nás většina neomarxistů takzvaně umírněných: ti jen spílají kapitalistům, že zapříčinili chudobu afric­kých migrantů a nabádají nás, abychom jim otevřeli svá srdce a své peněženky. A samozřejmě nezapomínají ani na boj s naší údajnou „xenofobií“, aniž by si vůbec uvědomovali, co se pod po­jmem xenofobie (xeno = cizí, fobie = chorobný strach, úzkost, odpor) ve skutečnosti rozumí. Pod tímto pojmem se totiž ne­rozumí „strach z cizinců“, nýbrž „strach z cizího“, tedy strach z toho, co mi není vlastní. Výsledkem je typické vyhýbání se situacím, které tento strach působí nebo jejich velmi obtížné překonávání. A už vůbec zde nejde o nějaký politický postoj nebo světový názor, ale jen o specifickou úzkostnou poruchu, známou psychiatrům. Nakonec o tom, že občané České re­publiky z cizinců strach ne­mají, svědčí jeden nesporný fakt: Česká republika od devadesátých let minulého století patřila k zemím s nejrychlejším růstem imi­grace. V letech 1990 – 2006 se počet imigrantů v ČR zvýšil na téměř desetinásobek. A podle statistik našich odborníků tvořili k 31.12. 2008 u nás imigranti již více než 4 % populace.

I vzdělaným li­dem novost vadí, protože vyvolává dojem nejistoty

V případě současné imigrantské krize tedy nejde o žádnou xenofobii. Ve skutečnosti všichni Evro­pané reagují na nekontrolovatelný příliv davů z Afriky a Blízkého východu jako na úplně novou si­tuaci, tedy na něco, s čím se Evropané v minulých letech nesetkávali. Za je­jich po­stoji tak lze hle­dat především základní rysy sociologům a psychologům dobře známé neofo­bie, jako strachu z ně­čeho nového, dosud nepoznaného. Vý­sledky nejnovějších psycholo­gických expe­rimentů již proká­zaly, že i vzdělaným li­dem novost vadí, protože vyvolává dojem nejistoty. Právě pocity nejistoty v mnoha lidech mohou vyvolávat nelibost, dokonce i neodůvodněný strach. A není bez zajímavosti, že tak jako široká ve­řejnost má i vědecká obec tuto nelibost zakomponova­nou hluboko v mysli. Neboť obecně platí, že ani objek­tivní, odborné argumenty, podporující nové nápady či hy­po­tézy, vědeckou obec zhusta nedo­nutí, aby je akceptovala. Přičemž tuto před­poja­tost vůči „no­vému“ si většina vědeckých pracovníků ani neuvědo­muje.

Co tedy říci závěrem. Nelze než souhlasit se signatáři imigrantské charty v tom, že "je naivní a nebezpečné myslet si, že se můžeme uzavřít před světem a ignorovat jeho problémy". Nebo s tím, že své názory musíme "konfrontovat s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem". Pokud si ale všechno to, o čem se výše hovořilo, nakonec shrneme, zdá se být nejblíže současnému dění závěr, že signatáři „imigrantské charty“, kteří by se jako vědci ve svých prohlášeních měli opírat především o odborná psychologická a ekonomická hlediska v případě současné imigrantské krize, svým počinem nedosáhli toho, co si předsevzali.

Jejich imigrantská charta nikterak nepři­spívá k uklidnění rozbouřených vášní v naší společnosti, ba ani k bourání bariér z předsudků. Ve skutečnosti jen otřepanými frázemi šťourají ve vosím hnízdě. Což může mít, jako jedna z variant odezvy, za následek případnou diskreditaci české vědecké obce v očích laické veřejnosti.