Rakety s kvantovým motorem by měly startovat s větším zrychlením, dosahovat  rychlosti až 1000 km / s (až 18 km / s při startu) a unést několikaná­sobně těžší náklad, než jaký dnes reaktivními motory vynášejí na oběžnou dráhu.   

V ruském tisku se v souvislosti s novou koncepcí ruského kosmického programu (do roku 2020 má být na vesmírné programy vynaloženo 1,6 bilionu rublů) a s plánovaným přezbrojením ruské ar­mády (na modernizaci je určeno 22 bilionů rublů, z toho 20 % na rozpracování nových technolo­gií) znovu začíná hovořit o kvantovém motoru Vladimíra Leonova. Ten měl projít prvními úspěš­nými testy již v roce 2009. Leonovova technologie by měla být svým způsobem univerzální a lze ji do budoucna údajně využívat nejen při dobývání kosmu, ale i v letectví. A i když se o tom nemluví, měla by řešit i některá zadání ozbrojených sil. V červnu 2014 dle sdělení Leonova úspěšně pro­běhly další testy, kdy zařízení o hmotnosti 54 kg dosaho­valo tahu 500 kg při spotřebě 1 kW elek­trické energie. Zařízení se zrychlením 10 g za pomoci vodících kolejnic startuje svisle.

Více na stránkách KM.RU v rubrice Věda a technika: http://www.km.ru/science-tech/2015/01/16/nauka-i-tekhnologii/753573-rossiya-uspeshno-ispytala-antigravitatsionnyi-dvi   

Podle Leonova je třeba si přiznat, že v současné době reaktivní motory raket dosáhly svých tech­nických limitů. Raketa opatřená klasickými reaktivními motory o hmotnosti 100 tun je schopna dis­ponovat užitečným zatížením, které odpovídá 5% celkové hmotnosti rakety. Naproti tomu u nové generace raket o hmotnosti 100 tun by měl kvantový motor s reaktorem vážit pouhých 10 tun, tedy na užitečné zatížení připadá 90 tun. Ovšem i kvatovému motoru je třeba dodávat energii. A tak se Leonov, spolu s dalšími vědci, zajímá o kvanto­vé reaktory, kdy vynálezci využívají řady nejnověj­ších objevů a poznatků z bouřlivě se rozvíjející nanotechnologie. U nově navrhovaných řešení se pak lai­kům některá z nich mohou jevit jako ještě větší utopie, než uvažovaný kvantový motor. Na­příklad u často diskutovaného Ušerenkova reaktoru mate­riálem nahrazujícím klasické palivo jsou jemné částice oxidu křemičitého (písek). Kvantový reaktor má pracovat následovně: z uzavřeného zásobníku prostřed­nictvím dávko­vače putují nanočástice oxidu křemičitého (částice o rozměrech v řádu mik­ronů) do urychlovače, kde nabírají požadovanou rychlost. Urychlovač částic je umístěn v utěsněném plášti kvůli zajištění potřebné úrovně podtlaku. Následně urychlené částice za­sáhnou palivový element při ultrahlubokém proniknutí, v angličtině nazývaném superdeep penetration (SDP), při kterém vzniká teplo. Tedy takovýto model je založen na popisu interakce rázové vlny mezi pronikajícími částicemi a cílovým materiálem. Zde vznikající tepelná energie se má odvádět přes tepelný výměník, který jako pracovní mé­dium může využívat jakékoliv kapaliny vhodné pro přenos tepla, tedy i vody, měnící se v reaktoru na páru. Pára je následně vedena do turbíny, která otáčí rotorem gene­rá­toru. Lidově řečeno, takovýto reaktor by pak vlastně elektrickou energii vyrá­běl z písku.                    

Několik ruských vědců, zabývajících se kvantovými reaktory, se také zajímá o tepelnou kavitaci. Analýza literatury a patentových zdrojů ukazuje, že se výzkumem tepelné kavitace, kterou lze apli­kovat na jednoduché kvantové reaktory, ve 20. století prakticky žádné vědecké týmy nezabývaly. Až do nedávné doby se touto problematikou zabývali jen vynálezci, kteří si záhy uvědomili dů­sledky neznalosti povahy jevu a jeho nestability. U nás byla například v 70. letech minulého století na Technické univerzitě v Liberci vybudována Laboratoř kavitace, kde byl výzkum orientován zejména do oblasti kavitačních procesů. Ovšem výzkum a výuka v oboru byly postupně omezo­vány, katedra personálně oslabena a laboratoře zlikvidovány. Kavitačními procesy se zde začala znovu zabývat až Laboratoř počítačové dynamiky tekutin (CFD). A pokud jde o sovětské Rusko, tam byla tepelná kavitace označována za stejnou pseudovědu, jakou měla být i kyberne­tika.