V souvislosti s nedávným rozsudkem Bratislavského soudu, který určil, že Andrej Babiš nebyl vědomým spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti, se vyrojila řada článků meditujících nad tím, jak to vlastně s tím estébáctvím bylo. Asi nejblíže se trefili pánové Tomáš Pergler a Jan Hrbáček, když v posledním červnovém čísle časopisu Euro otiskli článek „Spor Babiš vyhrál, ale estébáci mu jsou stále nablízku“. Pánové analyzovali situaci analogicky ke známému biblickému úsloví „po ovoci jejich poznáte je“ a ptají se, proč na klíčová místa Agrofertu dosazuje Andrej Babiš lidi, kteří byli s minulým režimem a StB jednoznačně spojeni. A jmenují: JUDr. Libor Široký, spolupracovník kontrarozvědky StB spolupracující s KGB, Jozef Kubů, který údajně patřil mezi několik desítek nejvyšších funkcionářů rozvědky, další rozvědčík Pavol Dobiaš a zejména vedoucí právník Agrofertu RSDr. JUDr. Alexej Bílek, dříve pracovník Vysoké školy politické ÚV KSČ a posléze jeden z tvůrců ekonomického zázemí polistopadové KSČ.

Po stejných lidech A. Babiš sáhl i při budování svého hnutí ANO, což je nejviditelnější v osobě předsedkyně pražské regionální organizace, Radmily Kleslové, která se údajně krátce před sametovou revolucí školila na tajnou špionáž v zahraničí.

Osobně naprosto nepochybuji o tom, že takovýchto lidí, spjatých přímo s komunistickým režimem, je v řadách Andreje Babiše nepoměrně více. Ostatně jedním z dalších je i lídr eurokandidátky hnutí ANO a nynější europoslanec Pavel Telička, jehož otec byl v dobách komunismu vysokým kariérním diplomatem, působícím v USA a to, jak se zdá, nikoliv ve službách StB, ale KGB. Připomeňme, že Telička junior se narodil 24. srpna 1965 ve Washingtonu, v rámci diplomatické mise jeho otce. Okamžitě po ukončení Právnické fakulty UK nastoupil Pavel Telička na Ministerstvo zahraničních věcí. Protože jsme stejný absolventský ročník, pamatuji se velmi dobře, kdo a za jakých okolností mohl být na takové místo přijat. Rozhodně se tak nedělo jakýmkoliv veřejným výběrovým řízením. O obsazení takovýchto míst „bylo rozhodováno“ na sekretariátu ÚV KSČ, v předpokojích kanceláří vedoucích jednotlivých odborů, jejichž struktura kopírovala příslušná ministerstva.

Čímž se dostáváme k jádru věci: z veškerého konání Andreje Babiše je zřejmé, že si „staré kádry“ stáhl k sobě do byznysu a posléze je nasadil do politiky. Abychom pochopili proč a CO vlastně udělal, musíme pochopit, co to jsou ty „staré kádry“ zač a jak to na ÚV KSČ chodilo.

Zapomeňte na to, že by v 80. letech se v nejvyšších partajních patrech – které ovšem určovaly, jak bychom dnes řekli, „korporátní politiku firmy“ a to až na úroveň okresních tajemníků, někdo zajímal o ideologii. Stranická struktura vytvořila především ekonomickou síť vztahů, do které byli jednoznačně inkorporováni i vedoucí pracovníci státních podniků. Na určitá místa se bez stranické průkazky naprosto nebylo možno dostat, a čím byl podnik významnější, tím byla provázanost s komunistickým režimem užší. V takových „PéZetkách“, tedy podnicích zahraničního obchodu, bylo naprosto nemyslitelné, aby vyjíždějící pracovníci nereportovali StB. Byla to totiž normální součást jejich práce. Žádného vázacího aktu nebylo zapotřebí, ten byl v podstatě pro donašečský plebs. Na tato místa se dostávali již jen osvědčené kádry, pevně zakotvené v sociální síti dalších soudružských kádrů, se kterými byli svázáni ekonomickými pouty dvojího druhu: jednak samozřejmě soudruzi pracovali pro „vlast a národ“, tedy pro podniky, které je do zahraničí vyslaly, jednak se k tomu přimotaly různé soukromé kšefty. Tyto dvě sféry byly již tak propleteny, že je nebylo možno oddělit. Neboť z plnění plánu vyplývala řada osobních výhod pro stranické vedoucí kádry podniku, ovšem podnikových výsledků bylo možno velmi často dosáhnout pouze na základě úzkých osobních vztahů a kontaktů, vybudovaných ve formě dalších protislužeb, a to opět jak osobního, tak podnikového charakteru.