Podle Američanů bylo původním cílem útoku zbavit svět hrozby íránského jaderného zbrojního programu. Snad o něm dostaneme přesvědčivější důkazy než o údajných zbraních hromadného ničení v Iráku. Po prvních hodinách útoku to ale vypadalo, že cílem je svrhnout íránský šíitský režim. Proto byli pozabíjeni i nejvyšší státní představitelé, aspoň tak nám to bylo v tu chvíli deklarováno. To ale nikdo se zdravým rozumem nemohl myslet vážně. Devadesátimilionový poměrně bohatý a vyspělý stát není žádnou banánovou republikou, kde lze za odpoledne zvenčí vyměnit vládnoucí kliku s představou, že všichni obyvatelé hned nadšeně začnou pít kolu, jíst hamburgery a chodit ke svobodným volbám. Iránský systém je hluboce zakořeněný v perské společnosti. Nikdo si nemůže myslet, že zabitím desítek politických představitelů třeba Itálie, Francie, Německa, Británie nebo Španělska by dosáhl zhroucení celého společenského a politického systému. Ten má své zakořenění a ohromnou setrvačnost.

Někdo namítne, že ve Venezuele to přece šlo hezky. Jenže tam šlo o domácí státní převrat, kdy jedna konkurenční spoluvládnoucí síla svrhávala tu druhou, Američané v tom poskytli jen jistou technickou asistenci. Ostatně, tamní režim se zas tak úplně nezměnil, spíše tam došlo k rošádě mezi nedávnými spojenci a kolegy u moci.

Po několika dnech bombardování bylo jasné, že Írán si uchoval nejen možnost efektivně zasahovat americké opěrné body na Arabském poloostrově, ale i kontinuitu mocenských politických struktur. V tu chvíli jsme od izraelských a amerických představitelů slyšeli, že žádný jasný plán na svržení íránského režimu nikdy neexistoval a cílem útoku byla „jen“ eliminace schopnosti Íránu ohrožovat své okolí. A nejnověji od amerického prezidenta a izraelského premiéra zase slyšíme, že cílem jejich útoku je zabíjení těch, kteří tyranizují vlastní národ. Idea, že ty hodné státy mohou, ba dokonce mají vojensky zasahovat proti všem světovým diktaturám, je typicky neokonská, a vůči neokonům se Donald Trump zásadně vymezoval po většinu svého života. Ale třeba za pár dnů uslyšíme, že záměrem války vůči Íránu bylo od počátku něco jiného.

Absence jasně formulovaného cíle je možná projevem absolutně nezodpovědné improvizace, kdy se nejdřív zmačkne červené tlačítko, a pak se teprve začne přemýšlet o tom, co bude krokem B. Ale možná to je i alibistická forma zadních vrátek, díky kterým lze dobrodružství ukončit vlastně kdykoli s tím, že cíle bylo právě dosaženo. A za ten cíl se prohlásí cokoli.