Každý, kdo mluvil, měl co říci, měl k tomu mandát, mluvil za sebe a z hlavy a navíc netlumočil stanovisko jakéhosi nepřítomného šéfa nebo anonymní instituce. Potůček, Chovanec, Outrata, Bureš, Špidla, Valachová, Rovenský, Franc, Říha. Je dobře, že se tito lidé dali dohromady, aby něco řekli lidem, kteří se chtěli dozvědět něco více, než je to možné z médií. Takže ještě jednou díky jim i Evropskému hnutí.

Nechci rozšiřovat nekonečné množství bitů věnovaných služebnímu zákonu, ale bylo by nehezké nereflektovat v několika řádcích úsilí zmíněných mluvčích a v jejich světle nesdělit svůj názor. Původně jsem chtěl parodovat Viktora Černomyrdina a nazvat tento příspěvek „Dělali jsme, co umíme, dopadlo to jako vždycky“, ale v průběhu odpoledního setkání v refektáři bývalého kláštera nyní MFF UK, tedy v místnosti, kde jsem před více než 37 lety skládal první vysokoškolskou zkoušku z matematické logiky, uvědomil, že se příspěvek musí jmenovat jinak.

Především mne okouzlila okolnost, jak frekventovaná byla myšlenka, že širší dohoda politických stran na znění zákona představuje jakousi nespecifikovanou hodnotu, která přispěje mimo jiné k tomu, že zákon bude ve svých základech kovu trvalejší. Byly i jiné názory, které naznačovaly, že za širší shodou je určitě nějaká lumpárna, ostatně tak jako již mnohokrát před tím, protože u nás je tradicí, že když se koalice s opozicí dohodla, šla země vždycky na buben. Podle mne je problém především v tom, že je tady v kategorii „chucpe“ až „hoprdoks“ lidem tvrzeno, že koláč spálený po vzájemné dohodě více stran je lepší než nespálený koláč upečený pouhou koalicí. Aktuální, Sněmovnou schválené znění zákona, se zdá přirovnat ke stokrát dobrému dortu Pejska a Kočičky. Na rozdíl od Čapkovy pohádky, kde dort naštěstí sežere nenasytný cizí pes, jako „deus ex machina“, je však v případě zákona od začátku jasné, kdo bude tím, kdo si tuhle lahůdku sežere, až vyžere. Budou to čeští úředníci a spolu s nimi občané, kterým mají sloužit především.

Je patrné, že samozvané „demokratické“ politické strany došly k závěru, že Bruselu je úplně jedno, jaký zákon tady bude platit, a dohodly se, že přijmou zákon, který bude jejich dosavadní dominanci nad úředníky legalizovat, přesto, že původním záměrem byl opak, tedy depolitizace státní správy. ČSSD vyměnila za tento pochybný nástroj ovládání veřejného prostoru politickými partajemi poslední zbytky vlastní důstojnosti a úcty k volebnímu programu a vlastním voličům. Jak jde o kšeft a o moc, tak jdou jakákoliv předsevzetí v Lidovém domě stranou. Navíc je jasné, že každá normální budoucí vláda bude muset tento zákon změnit, protože podle něj se nedá spravovat vůbec nic.

Druhá myšlenka je o tom, jak by bylo skvělé, kdyby podobně kvalifikovaná diskuse probíhala před tím, než bude zákon přijat a kdyby se myšlenky v ní obsažené také v jeho znění promítly. Namísto toho jsme si mohli poslechnout, jak všichni do úmoru dřeli jako koně nebo Nagyová, aby přivedli zákon na svět, a vůbec jim přitom nevadí, že to bylo dítko mrtvé snad ještě před početím. Svaté nadšení pro zákon, tak jak je komunikováno směrem k veřejnosti, připomíná ze všeho nejvíce ony legendární policisty, dříve esenbáky, kteří na hrázi rybníka oživují v parném létě utopence v zimním outfitu s bruslemi na nohou až do umdlení nebo do rozpadu. U nás v zásadě o věcech diskutujeme, až když je dávno po válce. Respektive, politici připustí diskusi, až když už je dávno po válce. Změnit takové diskuse nemohou nic, protože věci už se staly a nedají se odestát. Je to stejné, jako kdybychom debatou o Alpách, byť na nejvyšší odborné a politické úrovni, chtěli změnit proces alpinského vrásnění. To by nezměnil ani panevropský plebiscit. Tady však zákon ještě schválen není, a přestože už škodí, existuje ještě celá řad variant vývoje a možností, jak tragickým důsledkům konzumace tohoto stokrát dobrého dortu zabránit. „Ještě ho nedopekli a už se mi z něj chce zvracet“, byl další alternativní název příspěvku, ale na konec jsem se rozhodl pro ten v záhlaví.

To, co je vydáváno za zákon, totiž není zákon, jde o účelový nástroj prosazování zvůle politických stran. Nejde o to, jestli je dobře nebo špatně, prostě to není ono. Žádný dodatek, žádné podzákonné normy, vyhlášky a předpisy nemohou nic změnit na tom, že místo zákona o depolitizované státní správě jde o kladivo na úředníka. Už dnes se spousta úředníků bojí, kdo z nich se dostane na Schindlerův seznam těch, kteří nedostanou vyhazov. Na seznam těch, komu bude dovoleno vstoupit do země zaslíbené. Nikdo ani nemukne. Není ani celé špatně, je to úplně mimo. Možná ale není pozdě. Na cestě stojí zákonu ještě výsledky voleb, Senát, prezident a doufejme, že i Ústavní soud. Někdo ale musí něco udělat a nevést jenom diskusi o tom, jestli to či ono bylo nebo mělo být jinak. Otázka zní, co dělat, aby se to nestalo vůbec. Politikům by tento handl a komplot proti kvalitě vládnutí v České republice prostě neměl projít. Nikoliv nadarmo si většina lidí v této zemi myslí, že stávající politický systém je horší než ten předlistopadový. Tenhle zákon to určitě nenapraví a je nutné ho prostě z veřejného prostoru zlikvidovat.

Nelze než ještě jednou poděkovat Evropskému hnutí za odpoledne, které mne v tom utvrdilo…

Publikováno se souhlasem vydavatele.