Toto pokračování této bude věnováno obecné otázce, co je nosnou strukturou sociálně ekonomického prostředí nebo, obecněji řečeno, kulturního prostředí, v němž se všichni, jakkoliv zároveň zůstáváme příslušníky živočišné říše, po celý svůj život nacházíme. Pokládám za klíčové si uvědomit, co je důležité pro přežití a trvání naší kultury a civilizace, za situace, kdy se politická prohlášení a média jenom hemží pojmy jako „konec“ nebo alespoň „ohrožení našeho způsobu života“. Možná je aktuální evropská krize příležitostí pojmenovat to skutečně důležité pro zachování naší kultury a vyhnout se podružnostem. Životní zkušenost nás učí, že těch skutečně důležitých věcí v životě je jenom pár, obligátně „paretovská“ pětina. Zbývá je najít, pojmenovat a hlavně nepodlehnout neustálému tlaku těch, kteří říkají, že náš život a fungování naší společnosti jsou příliš složité, než aby se do nich samotní lidé mohli plést. V Evropě je dokonce skoro každý, kdo přichází s jednoduchým řešením společenského problému, automaticky označen za populistu, když ne rovnou za fašistu. Přitom víme, že pokud existují nějaká složitá funkční řešení, tak to jsou bývalá jednoduchá funkční řešení, která se časem přirozeným vývojem stala složitými. Vymyslet složité funkční řešení není v zásadě možné. Přesto jsme svědky toho, že jsme nabádáni, abychom své osudy vložili do rukou jakýchsi velekněží, pseudovědeckých, politických a mediálních poskoků mocných a očekávali s důvěrou věci příští. Pokud bychom měli převést jejich životní rady na společného jmenovatele, pak bychom to mohli shrnout tak, že máme držet hubu, platit daně a účastnit se voleb. Hlavně jsme utvrzováni v tom, že s „tím“ stejně nemůžeme nic dělat, tak ať jsme rádi, že vůbec něco máme, a upíráme své vděčné oči k velekněžím a hlavně si moc nevšímáme toho, co se kolem nás děje. Podtrženo sečteno, je to lež na lež.

Nejčastěji zmiňované majetkové nebo vlastnické vztahy jsou jen jednou z mnoha charakteristik nosné struktury sociálně ekonomického subjektu, jako části kulturního prostředí. Vztah k majetku a vlastnictví výrobních prostředků jsou přijímány jako klíčové na levé i na pravé části názorového spektra, přičemž je patrné, že je to možná charakteristika nutná, ale nikoliv postačující. Ani „Kapitál“, jako bible třídního boje zleva ani „Konec dějin“ jako oslava liberálního kapitalismu zprava, nám nedávají pocit, že jde o objektivní pohled na svět a zanechávají v nás pocit zaujatosti, nikoliv nepodobný tomu, když se bavíte o derby se sparťanem nebo slávistou. Komplexní pohled nám dává teprve uvědomění si rolí a vztahů všech „stakeholderů“ - zainteresovaných osob či nositelů zájmů spojených s daným sociálně ekonomickým subjektem. Nosnou strukturu daného sociálně ekonomického prostředí bývá zvykem nazývat honosně „sociálním kapitálem“. Kvalita sociálního kapitálu se projevuje navenek jako zvýšená důvěra a porozumění nejen mezi jednotlivci, ale i mezi jednotlivci a korporacemi, organizacemi a institucemi, a na ně navazující úspěšná agregace veřejné podpory. Jejím nejdůležitějším projevem je však teprve schopnost kolektivní akce v daném společenství či dokonce celé společnosti. Právě mezi tím, jak jednotlivci interpretují data a informace, a tím, jak v konečném důsledku společně konají, leží prostor komunikace, ve kterém leží základy dobrého vládnutí, které má schopnost kolektivní akce zajistit. Jsou to péče o reprodukci společnosti, péče o spravedlnost a péče o bezpečnost.

Reprodukce společnosti zahrnuje celou řadu komponent, mimo jiné školství, zdravotnictví a kulturu. Nejde tedy pouze o komponentu ekonomickou nebo demografickou, které se ve vztahu k reprodukci přímo nabízejí. Otázka zní, proč jsou mimo reprodukci společnosti jako zvláštní hodnoty a komponenty svobodného bytí společnosti vyčleněny spravedlnost a bezpečnost?!? Nelze je zahrnout mezi komponenty reprodukce především proto, že ani skvělá reprodukce není schopná zabezpečit společnosti svobodné bytí spojené s lidskostí, pokud se v ní lidé cítí zneuznaní a ohrožení nebo pokud společnost sama je zneuznávána a ohrožována. Klíčovou dovedností dobrého vládnutí je zvládnutí disproporce mezi tendencí vnějšího prostředí ke zvýšené proměnlivosti a tendencí vnitřního prostředí ke sjednocování, a to prostřednictvím citlivé změny vah reprodukce, spravedlnosti a bezpečnosti v závislosti na změnách parametrů vnějšího prostředí a změnách potřeb vnitřního prostředí společnosti.