Co tedy bylo tak špatného na tom, že se lidé rozhodli postavit věž, jejíž vrchol bude sahat až do nebe? Proč Bůh proti tomuto velkolepému dílu zasáhl, zmátl lidem jazyky a znemožnil jim tak ve stavbě pokračovat? Jaké jsou charakteristické znaky Babylónu? Proč kniha Zjevení tak důrazně varuje před “Babylónem“ doby konce? V knize Genesisčteme zajímavou charakteristiku lidstva v době stavby babylónské věže – „Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“ Toto je jeden ze znaků Babylónu a možná se zdá zvláštní, že tato jednota není Bohem vnímána pozitivně. Nabízí se další otázky: Co může být lepšího než naprostá shoda v řeči, činech i názorech? Nevyzýval snad sám Ježíš své následovníky k jednotě?!? Možná je pro Pánaboha důležité, v čem tato jednota spočívá. Jestli jde o jednotu v bázni boží nebo o jednotu v nezávislosti na Bohu nebo dokonce ve vzpouře proti Bohu. Cítím tady určitou souvislost s myšlenkou profesora Patočky, že důležitým úkolem dneška je domýšlet křesťansko-židovskou tradici bez Boha. Jen těžko si lze představit větší kacířství. A podle všeho právě toto usilování o svobodnou vůli a žití bez Boha stála za jednotou lidstva v době, kdy se lidé pustili do stavby babylónské věže a mělo tak tomu být po všechny časy.

Položme si další otázku, co bylo špatného na tom, že lidé chtěli zůstat pospolu, že nechtěli být rozptýleni po celé zemi? Podívejme se, co Bůh řekl, když dával své požehnání 8 lidem, kteří přežili potopu a jejich potomkům: Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní." Podle Boží vůle se tedy měli lidé hemžit po tváři Země. Měli se po ní rozptýlit, měli ji naplnit. Lidé se však rozhodují jinak. Nechtějí poslechnout, chtějí zůstat pohromadě. Vždyť v jednotě je síla. Chtějí si „udělat jméno“, což je další ze znaků Babylónu, a chtějí dosáhnout nebe vlastními silami, opět nezávisle na Bohu a to už je další, Bohu dost nepříjemný „znak Babylónu“.

V pozadí stavby babylónské věže může být také snaha lidí zachránit se před další případnou potopou, kterou by Bůh mohl na svět seslat. Když si postaví věž až do nebe, bude na ně Bůh přece krátký. Bůh sice slíbil, že už svět nezaplaví vodami potopy, jenže tito lidé neberou Boží slova příliš vážně. Chtějí si žít po svém, chtějí být nezávislí na Bohu. Myslí si, že se do nebe mohou dostat i bez jeho pomoci. Že spasení mohou dosáhnout svými silami. Lidé tedy staví město a věž, jejíž vrchol má být v nebi. Bůh sestoupil z výšin, aby toto nerozumné lidské dílo zhlédl. Ve své moudrosti věděl, kam až tato lidská snaha může vést. Věděl, že toto je pouze začátek, že pokud nezasáhne, lidé budou ve svém odpadnutí pokračovat a „nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ Především přestanou potřebovat Boha a víru v něho jako míru svých činů. Pokud své dílo dokončí, nebudou se už ani nikoho bát. Ani čerta, ani anděla, ani samotného Pánaboha. Nikomu se nechce na smetiště dějin, a tak Bůh tedy zakročil. Sestoupil a zmátl lidem jazyky. Způsobil, aby si nerozuměli a tím stavba babylónské věže skončila. Zničil porozumění mezi lidmi, zničil klíčovou podobnost, která je spojovala a utvářela jejich jednotu. Lidé upustili od budování města a byli rozptýleni po celé Zemi. Přesně podle Boží vůle vyjádřené těsně po potopě.