ANO přišlo s tezí, že stát je v podstatě firma a rozhodně se snaží stát jako firmu řídit nebo to alespoň tvrdí. Řekl bych, že to není úplně špatná myšlenka, protože stát je řízený systém, který stojí na přísné jednotě práv a povinností, kázni a odpovědnosti. Těmito parametry skutečně připomíná vice firmu, ekonomickou korporaci s jasnými cíli a kvalifikovaným vedením. Nicméně hnutí ANO zapomíná na jednu důležitou věc a tou jsou majetkové vztahy, distribuci odpovědnosti a především distribuci důchodu. Vzhledem k poměrům panujícím v Agrofertu, líhni ANO, si mnozí nepovšimli, že když Agrofert patří Andreji Babišovi, pak stát mu určitě nejen nepatří, ale ani patřit nemůže, i kdyby to stokrát chtěl. Poněkud to připomíná problém s Ludvíkem XIV, nicméně platí, že zlaté časy absolutismu, jakkoliv osvíceného, jsou už dávno pryč. Funkční stát v současné době nemůže patřit jednotlivci, ale nemůže být ani společenstvím lidí, jakým jsou třeba církve. Moderní stát musí být strukturou odpovědných občanů. Občan v tomto smyslu je nepochybně také člověkem, ale jako strukturní součást státu představuje spíše instituci jednoty práv a povinností, která je nadána konkrétní odpovědností za fungování obce a celé státní struktury.

ČSSD si zcela přirozeně přeje stát v podobě společenství lidí, kteří zaplatí daně, dojdou k volbám a ponechají fungování státu v rukách neschopných politiků a byrokratů, kteří odpovídají za vše a za nic. Jinak se mají lidé v rámci společenství vyžívat v nejrůznějších údech občanské společnosti a být k dispozici, když je třeba fungování státu narušit, například v oblasti projektování a zakládání infrastrukturních a liniových staveb. ČSSD to určitě tak nezamýšlí, ale dlouhodobě prosazuje stát, ze kterého lze nejlépe krást, protože vztah občan stát je zprostředkováván v zásadě toliko daňovou politikou a volebním právem. V tom se vzácně shoduje s ODS, a proto jsou jejich politické koalice a spolčení při rozkrádání všeho možného veřejného tak pevné a úspěšné. Rozdílné názory jsou jenom na to, jak drahý či velký má být dotyčný stát být a kolik prostředků má přerozdělovat, ale koncepčně se neliší. Jde o to, abychom si stát platili jako trochu orvanou děvku, nejlépe předem, spokojili se s tím málem, co nám dá, ale zároveň k ní ani nic necítili, snad ji politovali, když nám nedá, protože toho má moc. Přitom pro tento vztah platí stará moudrost, že správná děvka je ta, co jde na poušti za tři hrsti písku a správný šibal je ten, co to smlouvá na jednu.

Úhelným kamenem struktury fungujícího státu je občanská odpovědnost. S tím souvisí návrat k občanským povinnostem, které se nejen v naší ústavě drží jen tak tak za jeden prst v preambuli a stejně tak Listina základních práv a svobod už svým názvem naznačuje, že povinnosti a odpovědnost nejsou zrovna jejím tématem. Je třeba občanské povinnosti jasně redefinovat a následně vést dlouhou diskusi o občanských ctnostech, ke které by už ale měla přispívat praxe občanské odpovědnosti. Je nutné redefinovat celý institut občanství. Být občanem se postupně musí stát výsadou spojenou s povinností veřejné služby a právem podílu na tvorbě a fungování státu a řízení společnosti v ústavou stanovených oblastech, především v oblasti bezpečnosti, spravedlnosti a tvorby sociálně-ekonomické infrastruktury. Žádná společnost nemůže dlouhodobě unést, aby se voleb účastnili jednotlivci, kteří se nechávají k volbám svážet „za pivo“ a přitom otevřeně deklarují, že jim může být celá Česká republika ukradená, a to doslova kýmkoliv.

Společnost práv a svobod se ukazuje jako nefunkční a stát postavený na tomto principu je své společnosti i sám sobě spíše nebezpečný. Klasickou ukázkou je aktuální myšlení některých šéfů států, o mnohých občanských aktivistech nemluvě, kteří chtějí dát přistěhovalcům co nejrychleji stejná práva jako domácím. Stejně tak je velkou iluzí to, že stát lze řídit jako firmu proto, že ekonomika je stejně tak jako tak určující společenskou strukturou. Pravdou je, že dělá všechno proto, aby tak vypadala, ale nikdy to nedokáže. Ekonomika je totiž strukturou bez morální odpovědnosti a řízení státu nikdy v dějinách nestálo jen na ekonomických východiscích, tedy za předpokladu, že byl dotyčný řídící při zdravém rozumu a pamětlivý si své odpovědnosti.