"Znepokojuje mě, že investice typu Uzbekistán, ale i dalších zemí, jsou ohroženy politikou, která si říká politika lidských práv, ale která ve skutečnosti vede k tomu, že když k nám tito lidé nepřijedou, konkrétně uzbecký prezident Karimov, tak my nemáme možnost jim říct do očí svůj názor na lidská práva," sdělil prezident Miloš Zeman po nedávné návštěvě litovelské papírny, která se již těšila, jak jí uzbecká hlava státu pomůže v investování. Zeman ještě dodal: „Ztrácíme naprosto zbytečně možnost kontraktů s těmito zeměmi, riskujeme, že přijdeme i o investice, které už do těchto zemí byly vloženy. Myslím si, že Česká republika si nemá hrát na velmoc a má respektovat fakt, že je v ní 630 tisíc nezaměstnaných.“  

Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg však ušil na hrubý pytel zbytečně hrubou záplatu, když našemu prezidentovi popřál měsíční pobyt v uzbeckém či íránském vězení. To by si snad ani nezasloužil. Pro začátek by stačilo připomenout, že lidská práva neznají hranice států, leda tak možná civilizací či kultur. Ovšem vyprávějte to třeba Čechům, kteří skutečně v uzbecké či íránské cele uvíznou. I na takové případy je nutné myslet, když politici vyvažují lidské osudy byznysem.  

Není nutné exportovat demokracii, stačí úplně, když se naše země bude zasazovat za humánní jednání režimů dosud nehumánních. K těm patří i ty, jejichž reprezentanty Zeman s takovou chutí zve, prý aby s nimi mluvil o lidských právech. Nejspíš mu učarovalo jejich vládnutí pevnou rukou. Protože ekonomické zájmy má Česká republika vážnější v jiných částech světa. Asijské autokracie mohou skrývat hospodářský prospěch především pro jednotlivé firmy či osoby. Není asi úplně náhodou ani to, že mezi Zemanovými spolupracovníky najdeme osoby s byznysovými zájmy v postsovětském prostoru.  

Ještě zajímavější ovšem je Zemanovo doporučení, aby Česká republika takříkajíc držela „hubu a krok“. Je malá a potřebuje zaměstnat své občany, to jistě. Ale za jakou cenu?  

K Zemanovi se v sobotním deníku Právo přidal i premiér Bohuslav Sobotka, když řekl: „Nemyslím si, že bychom měli být zemí, která by měla přijímat jednostranné sankce vůči Rusku nebo volat po plošných sankcích, a to prostě proto, že náš vzájemný obchod je významný. USA se to velmi dobře prosazuje, ale kdyby začala plošné ekonomické sankce prosazovat Evropa, sama se střelí do nohy a poškodí nejen Rusy, ale i svoje vlastní pracovní místa.“ Tyto Sobotkovy věty byly vyřčeny bezelstně, s odzbrojující upřímností, nicméně jsou ještě drsnější než Zemanovy. Předseda vlády musí být fanouškem tzv. koncertu velmocí, když právo korigovat Rusko přiznává jen Spojeným státům. Nám ne: my jsme malí, slabí – a slabá, nadto námi ne zcela vážně brána je Evropská unie. Máme plná ústa integrace, ale při první potíži voláme: Každý za své!  

Ono je to ale ještě horší. Kdyby pan Sobotka hovořil o sankcích za porušování lidských práv, mohli by jej cynici podpořit s odkazem na nevměšování se do vnitřních zájmů druhých zemí. Jenže Západ zvažuje formu potrestání Ruska kvůli tomu, že porušuje mezinárodní smlouvy a expanduje za své hranice. Putin zkrátka kazí hru. Dnes na Krymu, ale kde příště? Kdyby si řekl o Karlovy Vary, v předklonu ani nehlesneme, abychom někde nepřišli o pracovní místa? Nevracíme se tím k pštrosí politice první půlky minulého století? Je kus žvance víc než suverenita, svoboda a demokracie?

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.